Narozen 22. března 1957 v Varšava jako syn Janusze Kaczmarského, malíře a výtvarného recenzenta, který byl dlouhá léta předsedou Hlavní rady Svazu polských umělců a designérů, a Anny Trojanowské-Kaczmarské, malířky, učitelky a historičky umění. S neochvějným smyslem pro ironii dějin sám bard o svém pojetí říká následující:

"Pokud vím, šlo o lásku. Bylo to takto. Dědeček chtěl nebo mohl zařídit, aby maminka studovala v Paříži, ale maminka následovala tatínka nejprve do Leningradu a pak do Kyjeva. A protože to byl konec stalinismu, rok 1955, 1956, viděli na vlastní oči, jak tento vysněný systém vypadá a jak funguje. A - jak se říká - spadly jim šupiny z očí. Tam jsem se narodil, přesněji řečeno, během bouře na Černém moři, když se moji rodiče plavili na lodi 'Rossija' - dříve 'Adolf Hitler'."

Budoucí zpěvačka navštěvovala známé varšavské gymnázium Narcyza Żmichowska XV. V roce 1980 pak absolvoval polonistiku na Varšavské univerzitě, kde pod vedením profesora Zdzisława Libery napsal magisterskou práci o literatuře osvícenství. Nese název "Postava Stanisława Augusta Poniatowského v příležitostné poezii jeho doby". Lze říci, že tato intelektuální formace měla na Kaczmarského tvorbu zřetelný vliv. V jeho písních se často používá alegorie (znak nebo příběh, který v doslovné rovině o něčem vypovídá, ale jeho skutečný, "skrytý" význam je jiný), která byla oblíbená v osvícenství. Mistrovským dílem je v tomto ohledu Balada o Katyni - řada protichůdných přirovnání vypovídajících o tom, co hrob ve smolenském lese není. Osvícenský rodokmen (i když nejen osvícenský, neboť lze sahat i do dřívějších dob) má i vyprávění o současnosti pomocí historických, většinou antických aluzí. Nakonec sám zpěvák uvedl, že pád první republiky, ke kterému došlo v tomto období, je pro něj hlavním historicko-filozofickým odkazem. Jako zajímavost lze dodat, že podle rodinné tradice byl básníkovým vzdáleným příbuzným Jakub Jasiński, osvícenský spisovatel, voják a revolucionář.

Souběžně se studiem zahájil Kaczmarski svou hudební kariéru. Debutoval v roce 1976 (během Varšavského písňového veletrhu), i když texty některých písní vznikly mnohem dříve. Autor Zdí byl spojen s kabaretem Pod Egidą Jana Pietrzaka - například Balada o předškolákovi je zachována v kabaretním stylu, i když má blíže ke stylu Wojciecha Młynarského. V 70. letech 20. století také začala dlouhodobá a plodná spolupráce mezi Kaczmarskim, Przemysławem Gintrowským a Zbigniewem Łapińskim. Jejich první společný program Mury / Walls vznikl v roce 1979, následovaly Muzeum / Museum a Ráj / Paradise.

V roce 1979 získal Kaczmarski cenu na Festivalu studentské písně v Krakově za píseň Obława / Hon na člověka a v roce 1981 obdržel novinářskou cenu na festivalu v Opoli za Epitafium dla Włodzimierz Wysockiego / Epitaf pro Włodzimierza Wysockého, dodnes jednu z jeho nejoceňovanějších písní. Kaczmarski si Rusa velmi vážil. Autor písně Obława (Hon na člověka), kterou napsal v sedmnácti letech podle Wysockého knihy Polowanie na wolki (Hon na vlky), dokonce použil mistrovu myšlenku při psaní písně Czołg (Tank) a přeložil několik jeho písní. Wysockého koncert, který přijel do Polska v roce 1974, byl pro Kaczmarského vždy důležitou a často připomínanou vzpomínkou.

Když bylo v Polsku 13. prosince 1981 vyhlášeno stanné právo, byl Kaczmarski na koncertním turné ve Francii. V té době se nerozhodl pro návrat do země. Později žil hlavně ze svých vystoupení a část zisku věnoval na podporu podzemního hnutí Solidarita. V roce 1984 začal pracovat v Mnichově pro Rádio Svobodná Evropa. Stal se členem redakční rady polské sekce této rozhlasové stanice, moderoval pořad "Kwadrans z Kaczmarskim" a psal politické komentáře pro hlavní zpravodajskou relaci "Fakty". Události. Názory". Pracoval zde až do roku 1994, kdy byla polská sekce rozhlasu zrušena (hlavním posláním rozhlasu je vysílání do nedemokratických zemí a Polsko mezi ně již několik let nepatřilo).

Od roku 1990 Kaczmarski často navštěvoval a cestoval po Polsku. První turné po devíti letech se Zbigniewem Łapińskim vyústilo v album Live, které v roce 2001 získalo status zlaté desky, což v té době znamenalo prodej více než 50 000 kusů. Trio Kaczmarski-Gintrowski-Łapiński spolupracovalo na albech Wojna postu z karnawałem (1993) a Sarmatia (1994).

V roce 1995 se Kaczmarski se svou druhou ženou Ewou (která mu v Mnichově pomohla překonat závislost na alkoholu) a devítiletou dcerou Patrycji usadil v Austrálii poblíž Perthu. Za odkaz na toto rozhodnutí lze považovat píseň 1789 a album Two Rocks, jehož název odkazuje na geologický útvar nacházející se v blízkosti místa jeho bydliště. Tentokrát však emigrace, navzdory značné geografické vzdálenosti, nezavřela cestu k vystoupením v Polsku.

V roce 2001 oslavil Jacek Kaczmarski pětadvacáté výročí své tvorby, které připomněl albem Dwadzieścia (5) lat później / Dvacet (5) let poté, jehož název rovněž odkazoval na pětadvacáté výročí Solidarity. O rok později, v březnu 2002, mu byla diagnostikována rakovina jícnu v pokročilém stadiu. Kaczmarski se rozhodl podstoupit nákladnou a komplikovanou léčbu v Rakousku v naději, že se vyhne operaci, která by trvale poškodila jeho hlasivky. V té době se konaly četné koncerty a sbírky. Bohužel i přes slibné počáteční výsledky Kaczmarski 10. dubna 2004 po dvou letech boje s nemocí v nemocnici v Gdaňsku zemřel.

Kaczmarski byl samouk ve hře na kytaru, což ho přivedlo k vývoji neobvyklé techniky. Vzniklo to tím, že autor držel kytaru obráceně - přestože sám nebyl levák. Takoví kytaristé obvykle mění polohu strun na krku tak, aby byly dole stejné struny jako u praváků, kteří drží nástroj normálním způsobem. Kaczmarski to neudělal, což znamenalo nutnost provádět úchopy jinak, než je obecně přijímané. Sám hudebník tvrdí, že si časem všiml, že mu pomáhá dát basovým akordům specifický zvuk.

Další hudební kuriozitou je přiznání vlivu... klavírní techniky v případě písně Obława:

"Chtěl jsem zde vyvolat dojem honičky, chaosu, a proto ten rytmus. Co se týče obtížnosti této techniky, nepochybně mi při jejím zvládnutí pomohla hra na klavír, kde je uvolněné zápěstí základem. Tento rytmus nelze hrát příliš dlouho se ztuhlou rukou."

Nehledě na tyto technické zvláštnosti zůstal Kaczmarski v oblasti hudby tradicionalistou. Říkával:

"Snažím se držet jedné zásady: při skládání hudby vycházím z klasických vzorů. Nepoužívám jazzové, bluesové, rockové ani popové standardy. Pokud to není proto, aby něco podával. Ale to se stává jen zřídka."

Nevyhýbal se však ani hudebním citacím a stylizacím - například v písni Z pasa słuckiego pożytek použil melodii polonézy.

Na Kaczmarského písňových textech okamžitě zaujmou dvě věci: rafinovaná ironie a schopnost převyprávět kulturní texty tak, aby i nadále vzbuzovaly posluchačův zájem nebo dokonce vyjadřovaly nový, originálu neznámý obsah. Shrnutím románu Boleslava Pruse je například píseň Lalka - v níž jednoduchý refrén ("Rzecki sní o Bonapartovi / Wokulski miluje Isabellu") komentuje tytéž strofy pokaždé trochu jinak. Skutečného mistrovství však Kaczmarski dosáhl v psaní o obrazech. Popisům uměleckých děl (tzv. ekfrázím) byl věnován celý program nazvaný Muzeum, který připravil společně s Przemysławem Gintrowským a Zbigniewem Łapińskim.

Odkazy na malířství se v díle Kaczmarského objevují velmi často. Stačí připomenout Otrávenou studnu, odkazující na sérii obrazů Jacka Malczewského, ironické Podvodníky, vycházející z Caravaggiových Hráčů karet, v nichž si podvodník a podvedený nečekaně vymění místa, Velvyslance, věrně odrážející myšlenku Hanse Holbeina, jehož malba se zabývá pomíjivostí, nebo celý program muzea. Méně známé - kromě Rubleva - jsou písně podle filmů Andreje Tarkovského: Stalker a oběť.

Dalším výrazným rysem tohoto díla je neuvěřitelná stylizační dovednost. Svědčí o tom díla jako Epitaf Bruna Jasieńského, jehož text napodobuje nejen básníkův charakteristický rytmus (čtrnáctiřádkové 7+7 proložené třináctiřádkovou mužskou přízvučnou větou), ale také překvapivé avantgardní metafory a neologismy předválečného futuristy: "A já vdechuju londýnské chřipkové výpary / a ochutnávám pařížský plesnivý rokfór". Obecně častou spisovatelskou strategií autora Výkřiku byla tzv. rolovou lyrikou, tj. mluvení jménem někoho jiného, například v písních Luter, Jan Kochanowski nebo bravurní Kateřinin sen - ale také v textech modelovaných podle příběhů, které slyšel od obyčejných lidí. Tuto metodu dokonale vystihla Joanna Bossová:

"Autor často [...] ve svých písních dává hlas zvířatům, postavám z obrazů, literárním hrdinům, prostým lidem, kteří při popisu sebe sama nebo situace, v níž se nacházejí, zároveň vykreslují, ne nutně vědomým způsobem, obraz a barvu skutečnosti, jejíž jsou součástí."

Kaczmarski se díky svým stylistickým schopnostem velmi snadno odvolával na kulturní historii, mluvil o minulosti hlasem, který jí byl co nejbližší, a zároveň byl současný. Dokonalá nápodoba však neznamenala úplné přijetí - naopak, texty tohoto druhu vyjadřovaly stejně tak potvrzení jako pochybnosti. Skvělým příkladem je Konverzace s portrétem rakve ze 16. století, která zprvu působí jako manifest konzervativce, ale postupem času představuje stále diferencovanější pohled na naše historické zavazadlo. V jiných případech se rozhovor o minulosti stává připomínkou noční můry a naší spoluviny na ní. Prof. Jerzy Jedlicki nazval tuto strategii psaní "k hrůze srdce", což se obzvlášť dobře hodí pro písňový cyklus odkazující na Trilogii Henryka Sienkiewicze a vyjadřující pochybnosti o postojích jejích protagonistů.

Vzhledem k veřejnému obrazu Kaczmarského jako barda se často zapomíná na humornou stránku jeho písní. Přesto například bravurně interpretoval písně Stanisława Staszewského (ty samé, které se později objevily na albu Tata Kazika), parodoval hlas Boba Dylana v jinak hluboké baladě o umělcově odcizení nebo psal vlastní texty s velkým komickým nábojem. Z nich je třeba vyzdvihnout baladu Czaty śmiełowskie a několik dalších písní, které se nacházejí na albu Pochwała łotrostwa.

Přes tento smysl pro humor a ironii se Kaczmarski zásadně bránil optimistickému čtení svých písní. Mury (1978), zpívaná na melodii L'estaca katalánského Lluíse Llacha (píseň, která byla mimochodem považována za výraz protestu proti diktatuře generála Franca), byla sice považována za neoficiální hymnu Solidarity, ale sám autor se důsledně držel jiného výkladu.

"I 'Walls' byl napsán v roce 1978 jako skladba o nedůvěře k jakémukoli masovému hnutí. Slyšel jsem nahrávku Lluíse Vlacha a zpívajícího tisícihlavého davu a představil jsem si situaci - jako egoista a člověk, který si v životě cení individualismu -, že někdo vytvoří něco velmi krásného, protože je to krásná hudba, krásná píseň, a pak je o své dílo připraven, protože ho lidé zachytí. Dílo jednoduše přestává být majetkem umělce, a o tom jsou právě "zdi". A balada přerostla sama sebe, protože se jí stalo totéž."

Tváří v tvář hovorovému, optimistickému chápání balady učinil její autor dvě důležitá polemická gesta. První z nich byla melancholická píseň známá jako Mury'87 nebo The Backyard. Začalo to slovy: "Jak je možné vytrhat mřížové zuby zdí, / když rez posype cihly a maltu? / Jak můžeme starý svět pohřbít hnijícími troskami, / když není na čem novém stavět?", zatímco v refrénu se místo zdí objevily hroby. Na koncertech umělec často provokoval publikum dynamickým úvodem ke skladbě Walls, aby poté zahrál Backyard. Druhým důvodem byla změna posledních veršů po svržení komunismu v Polsku, kdy Kaczmarski začal zpívat v přítomném čase namísto minulého: "A zdi rostou, rostou, rostou / řetěz se houpe u tvých nohou". Jako svědectví širšího, obecnějšího chápání takových písní-písní, jako jsou Mury nebo Obława, nechť je takové tvrzení uvedeno popořadě:

"Ve skutečnosti to nejsou protikomunistické písně. Stejně jako většina Vysockého písní jsou to písně nabádající ke svobodě a důstojnosti jednotlivce. Komunismus jako systém, který jedinečným způsobem pronásleduje jednotlivce, není monopolní."

Jednou z dosud nedoceněných oblastí Kaczmarského tvorby jsou jeho romány. Přinejmenším první z nich, Autoportrét s darebákem (Autoportret z kanalią), vyvolal ve své době značný rozruch, neboť polské opoziční kruhy zobrazuje v pokřiveném zrcadle. Polským opozičním kruhům nastavuje křivé zrcadlo. Titulním grázlem je student Daniel Błowski, Kaczmarův kamarád, který miluje stejnou dívku jako on a který spolupracuje s Bezpečností a komunistickými úřady. Kaczmar sám má také daleko k dokonalosti - objevuje se zde například téma alkoholismu (na základě autorových vlastních zkušeností). Sám autor vidí v nepříjemné, hrůzostrašné povaze světa, který je v románu představen, pokus o obnovení rovnováhy, kterou většina příběhů o té době postrádá:

"Snažil jsem se jen vyrovnat obraz, který byl mytologizován v knihách napsaných po roce 89: my, hrdinové undergroundu, my, emigranti, jsme organizovali pomoc Polsku, ovlivňovali jsme západní veřejné mínění a tak dále. To všechno je pravda, jen to z lidského hlediska vypadalo trochu jinak."

Kaczmarski ve svých románech zpravidla hojně využíval autobiografická témata: Plaża dla psów (Pláž pro psy) je dozvukem jeho pobytu v Austrálii, O anioły (O andělech) se vrací k tématu závislosti, tentokrát na pozadí změn v Polsku v roce 1989, a Napój Ananków (Dar Ananků) je... kombinací vzpomínek na dobu, kdy pracoval pro Rádio Svobodná Evropa, s fantaskním románem o legendárním muži žijícím kdesi za Uralem. Kromě toho se v knize objevuje homosexuální téma.

Díla autora Manhunt často nacházela odezvu u jiných umělců. Omezím se zde pouze na několik příkladů. Kaczmarského hudba hrála důležitou roli ve filmu Poslední zvonění režisérky Magdaleny Łazarkiewiczové podle scénáře Włodzimierze Boleckého (1989). V roce 2007 nahrála reggae skupina Habakuk se speciálně pozvanými hosty (mimo jiné Muniek Staszczyk a Patrycja Kaczmarska) album A ty siej..., na kterém zaznělo 13 písní Kaczmarské. Stejná kapela nahrála také skladbu Mury zpívanou na melodii Get up, stand up od Boba Marleyho.

Důsledky pěvecké slávy Kaczmarského byly často nejednoznačné, pokud jde o literární recepci jeho děl. Jak píše Krzysztof Gajda, autor doktorské práce o umělci.

"Jacek Kaczmarski se v polské poválečné kultuře prosadil jako textař a skladatel písní. Tato volba žánru způsobila, že navzdory obrovské popularitě, které se jeho dílo těší (...), se dosud nestalo předmětem rozsáhlejšího literárněvědného studia."

V posledních letech se situace naštěstí změnila, o čemž svědčí četné magisterské práce uvedené na stránce Wikipedie věnované autorovi. Lze tedy doufat, že Kaczmarského místo v literatuře bude konečně náležitě uznáno.

Foto: TVP/PAP - Ireneusz Sobieszczuk

text: http://culture.pl/