Tato kniha je pokusem o popis místa, které je spíše metafyzickým labyrintem názorů než místností na půdě domu stojícího ve skromné ulici v Przemyślu. Bylo by neuctivé odkazu "kulturní půdy" dávat po letech podobu. Proto setkání podkarpatské české intelektuální a umělecké obce s univerzitními, politickými a kulturními kruhy z jiných částí Polska i ze zahraničí popisují sami její účastníci. Je to obraz tehdejšího opozičního světa: rozmanitý, plný obav, péče, odvahy, zvědavosti a otevřenosti. Obraz namalovaný slovy, ale to je jen jeden rozměr. Zbytek si musí citlivý divák zjistit sám. Setkávat se s partnerem při rozhovorech, úvahách, hádkách...

ÚVOD

Podkroví je spojováno s tajemným místem, které je náhodnému návštěvníkovi poněkud skryto. Zároveň vzbuzuje zvědavost, co skrývá, je příslibem něčeho zakázaného, oázou věcí, myšlenek a představ, které se na chvíli zastavily na své cestě mezi reálným světem. Zážitky nashromážděné na půdě dostávají nový význam a znovu se vracejí k lidem. Přesně taková byla Kulturní půda: podzemní časopis, který vznikl na půdě, v hlavách lidí hledajících útočiště před nepřátelským světem.

Název časopisu odkazoval na dědictví generací; zaprášené, opuštěné někde na půdě, ale bez něhož by byl pohled na obec neúplný. Pro některé to byla příležitost setkat se s uměním, pro jiné nová myšlenka, nápad. Kulturní podkroví není jen název literárního a uměleckého časopisu, ale také místo setkávání skupiny přátel, kteří tvoří nezávislý kulturní okruh. Byla to upravená půda rodinného domu plná uměleckých děl, obrazů a knih s výhledem na okolní kopce. Před domem se rozkládal starý, několik desítek let starý sad s rozlehlými jabloněmi a neposekanou loukou se spoustou květin. Všude spousta zeleně. "Z perspektivy podkroví jsme se dívali na svět kolem nás a nezapomínali jsme na existenci podzemí. Žili jsme poněkud dualistickým životem: pracovali jsme, starali se o každodenní záležitosti podle komunistických pravidel, ale duchovně jsme byli odděleni," napsal v úvodu reedice Marek Kuchciński, hostitel na půdě a jeden z redaktorů časopisu. ("SK" vydávali také Jan Musiał, Mirosław Kocoł a později Mariusz Kościuk).

Například profesor Jarosław Piekałkiewicz se nebojí odvážných přirovnání: Podkroví mělo větší význam, než se na první pohled zdá. Atmosféra těchto setkání mi připomínala má setkání v Domácí armádě. Na půdě jsme se stejně jako v Domácí armádě cítili svobodní. Samozřejmě, že jsme za války riskovali mnohem více, protože nás čekalo mučení a smrt, ale pro nás, stejně jako pro členy Atiky, "Polsko ještě není ztraceno, dokud žijeme". Členové Atticu riskovali šikanu ze strany komunistických úřadů, možná i zatčení, a určitě i potíže v kariéře. Stejně jako my v Domobraně byli v menšině, protože většina Poláků si myslela, že je třeba žít.

"Kulturní podkroví" je dodnes symbolem. Neexistuje seriózní znalec dějin kultury a politiky 80. let v Polsku, který by neviděl změny v "podkroví". Nezapálil sice plamen, který pohltil celý komunismus, ale byl jednou z jisker, které zažehly individuální i kolektivní představivost té doby. I největší odpůrci Marka Kuchcińského uznávají, že dokázal v Przemyślu na okraji poválečného Polska vytvořit místo, které dalo znamení ostatním: "Můžeme dosáhnout dál", přitáhnout známé myslitele, dát víru mladým aktivistům. Protože když to fungovalo v Przemyślu, který měl blíž k divokým Bieszczadům než k salonům velkoměstských pohovek a dělnickým hnutím velkého průmyslu, proč neudělat revoluci Solidarity někde jinde? Zatraktivněte ji hlubšími úvahami o člověku, jeho místě v kultuře a dějinách a o různých projevech vzpoury.

Když dnes přemýšlíme o utváření názorů, okamžitě přijímáme současnou realitu informační bubliny. Jako společnost jsme rozděleni do malých skupin. Ideologické rámce si klademe sami a vnucuje nám je i technologie. Dnes jsou názory z velké části formátovány bezduchými algoritmy internetových systémů filtrování informací. Mají nás udržovat v zóně intelektuálního pohodlí a uspokojovat předem definované potřeby. Przemyśl 80. let neznal takový rámec, díky němuž by se nezávislá kultura mohla na jednom místě setkávat se zemědělskou opozicí a podzemním hnutím Solidarita. Hluboce katolická inteligence našla společnou řeč se zemědělci, kterým vadil především kontrolovaný nákup prasat a hrubá realita státního statku. V tomto tavicím kotlíku vlivů se mísily vášně hippie rebelů s pastýřskými napomenutími.  Ignacy Tokarczuk, biskup v Przemyślu. Tradiční polská religiozita se střetla s logikou Wittgensteinovy nejednoznačné víry.

Lze tedy říci, že v této studii nejde o jednoznačné uchopení toho, co se skutečně stalo na půdě malého domku na okraji Przemyšlu. Vždy zůstane interpretací lidí, kteří tam byli. Protože tam byli z různých důvodů, šli různými cestami a v tom byla síla tohoto místa. Dnes se podkroví posuzuje také podle osoby jeho tehdejšího hostitele. Člověka, jehož hodnocení je stejně obtížné jako hodnocení samotného "kulturního podkroví". Marek Kuchciński - maršálek Sejmu, jeden z nejznámějších politiků strany, která je u moci nepřetržitě od roku 2015. Nebo možná muž z podkroví, snílek shrbený nad psacím strojem, obklopený knihami a toužící po svobodě během dlouhých osamělých toulek v Bieszczadech. Tato druhá tvář je téměř neznámá. Bubeník avantgardního umění, který se zapojil do scény následované Grotowským, a - představme si takový arkádský obraz - hipík pobíhající po lublinské louce a trhající chrpy, klásky a klasy na polní kytici pro své přátele, kteří ho krmili ruskými knedlíky.

Kuchciński se prosadil nejen proto, že byl hostitelem na půdě - ostatně sám časopis neřídil -, ale také proto, že měl organizační talent. Dokázal přesvědčit kohokoli, kdo potřeboval najít duplikátor, uměl vytáhnout ze země svazek papíru. Spojoval v sobě tvrdohlavost a odvahu. V podzemním hnutí Solidarita nebyl známý jako politik. Ve Slezsku a na Podkarpatské Rusi se však vědělo, že pokud je třeba někoho, komu hrozí internace, převézt, stačí se domluvit s Markem, protože ten dokázal lidi hledané StB dostat z jedoucího vlaku. Kuchcińského si cenili biskupové i "obyčejní" kněží. Obvykle však raději zůstával ve stínu. "Strych Kulturalny" také odkazoval k intelektuálnímu odkazu, vrtal do povědomí respondenta jmény filosofů a historiků.

Je obtížné jednoznačně definovat, co bylo "kulturní podkroví" a jaký mělo dopad na vědomí mnoha lidí. Profesor Krzysztof Dybciak, literární historik a teoretik, esejista a autor básní, vzpomíná na kulturní akce, někdy nazývané "půdní setkání", a na vydání časopisu: "Byly originálním fenoménem na mapě nezávislé kultury existující mimo struktury komunisty řízeného státu. Jedním z neobvyklých rysů byl fenomén získávání spolupracovníků nejen z Polska. V té době bylo opravdu výjimečné, že tolik britských umělců a intelektuálů vystupovalo v malém (na evropské poměry) městě přímo na hranicích Říše zla. A v Przemyślu nebyli hosty jen tak ledajací umělci; profesoři Mark Lilla a Roger Scruton jsou významnými osobnostmi světové humanitní vědy. Přesto jsou znalosti o tak cenném fenoménu svobodné kultury 80. let minulého století mizivé."

Marta Olejnik