Ani "euroentuziazmus", ani "euroskepticismus", ale "eurorealismus".
Profesor Paruch vysvětluje, že základním rysem vize polské zahraniční politiky strany Právo a spravedlnost je eurorealismus v protikladu k euroskepticismu a euroentuziazmu. "Euroentuziazmus a euroskepticismus se staly dogmatickými postoji a představitelé těchto názorů nedokázali dosáhnout kompromisu nebo dokonce změnit svůj názor na základě mezinárodních trendů a zejména situace v Evropě." - vysvětluje.
Profesor Paruch zdůrazňuje, že z hlediska strany Právo a spravedlnost není správné rozdělovat se na skeptiky a nadšence.
Pro nadšence se EU postupně stala prioritou před státem, který má právo omezovat suverenitu členských států a dokonce zasahovat do jejich vnitřní politiky. Pro euro-nadšence (především liberály a pokrokáře) není EU vnímána jako mezinárodní organizace, ale spíše jako "superstátní" útvar.
Obyvatelé tohoto superstátu mají představovat nadnárodní (či spíše postnárodní) společnost. Zastánci této tendence očekávají, že na konci tohoto konstruktivistického experimentu vznikne evropská federace - superstát vybudovaný na troskách evropských národů.
Za právo a spravedlnost "jde o falšování a zkreslování evropské reality, v níž dominují národy a státy, které je zastupují, s vlastní politickou identitou, utvářenou historickým procesem [...] Evropané neexistují. Náš kontinent obývají různé národy a společné rysy, za které vděčíme křesťanství, nestačí k vytvoření evropského demos".
Pro prezidenta Lecha Kaczyńského znamenala absence tohoto demosu jak nedostatek evropské identity, tak nedostatek evropského veřejného mínění. V rozhovoru pro PAP v lednu 2006 zesnulý prezident zdůraznil, že ".Evropané mají tendenci se definovat jako Poláci, Němci, Francouzi, Dánové atd. [...]". Z pohledu Lecha Kaczyńského je stmelujícím prvkem EU "solidarita mezi členskými státy založená na společných zájmech".
Profesor Paruch poukazuje na to, že většina teorií o integraci vychází z liberálního myšlení. "Z liberalismu vycházejí následující prvky: (neo)funkcionalismus, teorie komunikace, mezinárodní přístup, institucionalismus a víceúrovňové vládnutí. Právě pro liberály se EU stala předmětem vědeckých analýz a prognóz a argumentem, že mezinárodní vztahy prošly zásadními změnami historické povahy. Pro realisty je však Unie jen jednou z mezinárodních organizací, kterou je třeba analyzovat na základě našich znalostí mezinárodních vztahů, zahraniční politiky a státu. "
Lublinský politolog vyslovuje teorii, že skeptici také přeceňují politickou roli EU a považují ji za "...ohrožení polského národa a státu z hlediska identitárního, mentálního, civilizačního, kulturního, sociálního a ekonomického.."
Pro skeptiky je Evropská unie popřením evropské integrace a Polsko by podle nich mělo jednat mimo tuto unii, která poškozuje národní zájmy, útočí na křesťanské hodnoty a ohrožuje demokracii, někdy dokonce připomíná SSSR.
Na veřejném zasedání strany Právo a spravedlnost v roce 2019 upozornil poslanec Konrad Szymanski na to, co interpretuje jako dvě formy populismu: jednu protievropskou a druhou euroentuziastickou. Podle něj "To první vzkvétá díky nacionalistickým heslům, to druhé ve jménu EU [...].".
Waldemar Paruch potvrzuje, že volba eurorealistické orientace PiS, stejně jako její postoj k NATO, je "...hluboce ideologický". Dále vysvětluje, že rysem eurorealismu je ".široké přijetí integrace, ale s důležitými výhradami:
1) k určitým tendencím směřujícím k vytvoření nadnárodního veřejného prostoru;
2) k postupnému přesunu důležitých pravomocí z členských států na evropské instituce;
3) k postupnému vytvoření nejprve superstátu, pak evropské federace a evropského národa jako sociální základny;
4) tváří v tvář postupům a jednáním, které jsou vlastní politickému systému Evropské unie a které nahrazují hodnoty, na nichž by Společenství mělo být založeno. "
Podle předsedy PiS Jaroslawa Kaczyńského by pouhé členství v EU (nebo NATO) nemělo být považováno za úspěch. Podle něj záleží na přístupu vlády v těchto organizacích. Ještě před vstupem Polska do EU v roce 2004 Jarosław Kaczyński tvrdil, že podmínkou sine qua non členství jeho země v EU by měla být jistota zachování její suverenity.
Waldemar Paruch vysvětluje, že pro stranu Právo a spravedlnost byl vstup do EU jak historickou nutností, tak pragmatickou volbou. Představitelé PiS se domnívali, že odmítnutí vstupu do EU by Polsko odsoudilo k setrvání na oběžné dráze Moskvy. V roce 2002 Jaroslaw Kaczynski shrnul situaci slovy, že Polsko je prostě "...neměl na výběr".
O čtyři roky později však měl jeho bratr-dvojče Lech vysvětlit přístup své strany ke členství v EU. "[...] Jsem pro Evropskou unii. Tvrdit, že jsem proti Unii, je nedorozumění." Zdůrazní také, že podle jeho názoru je vstup Polska do EU "...obrovský úspěch„.
Demokratický deficit orgánů EU
Podle vedení PiS zůstává státní suverenita jedním z nejdůležitějších faktorů určujících postavení Polska v evropské hře. Proto strana Právo a spravedlnost již v roce 2002 formulovala požadavek na změnu polské ústavy, která by zaručila nadřazenost polských ústavních práv nad právy vyplývajícími ze smluv EU, a vzala si tak příklad z Německa. Klíčovými slovy vize evropské politiky PiS jsou suverenita, solidarita a svoboda.
Profesor Waldemar Paruch ve své knize, která podrobně popisuje politické myšlení bratří Kaczynských, uvádí, že s ohledem na vstup do EU "...požadoval respektování dvou zásad:
- všechna smluvní rozhodnutí, která přenášejí pravomoci států na EU, by měla být schválena v referendu;
- Ústavní soud musí mít právo posuzovat slučitelnost smluv EU s polskou ústavou.".
Jak ve své knize upozorňuje Waldemar Paruch, kritický postoj vedení PiS k evropským institucím není nový. V roce 2005 vydali bratři Kaczynští dokument s názvem "Evropská unie. Katolické Polsko v křesťanské Evropě, ve kterém požadovali "začlenění odkazu na Boha a křesťanské dědictví Evropy do Evropské ústavy.".
Profesor Paruch připomíná, že tento dokument (zveřejněný krátce před vítězstvím strany Právo a spravedlnost v parlamentních volbách v roce 2005) obsahuje tvrdou kritiku EU. Z jedné pasáže textu se dozvídáme, že v některých extrémních případech ".EU podporuje degeneraci, morální patologie a dokonce zločiny, které jsou považovány za projev lidské svobody a symbol otevřené společnosti.". Waldemar Paruch dále zdůrazňuje, že podobné útoky již v budoucích programech PiS, zejména v letech 2014-2019, nenajdeme.
V další části knihy se věnuje výroku významného profesora Krzysztofa Szczerského, bývalého blízkého poradce prezidenta Andrzeje Dudy, o evropských institucích. "Evropské orgány [...] nemohou být samy o sobě základem své vlastní pravomoci [...] Na základě Smluv mohou pravomoc udělovat pouze členské státy, neboť jsou k tomu kompetentní". Jinými slovy, instituce EU jsou vnímány jako nástroje vytvořené na pomoc členským státům a pro společné dobro. "
Den po vítězství PiS v parlamentních volbách na podzim 2015 se vztahy mezi Bruselem a Varšavou náhle ochladily. Z pohledu konzervativní polské vlády nesou vinu za tento stav levicově-liberální eurokraté.
Strana Právo a spravedlnost dodnes kritizuje instituce EU za to, co Waldemar Paruch formuluje jako "politicky motivované vměšování do vnitřních politických záležitostí členských států.". Proto polští představitelé požadují, aby orgány EU přestaly rozšiřovat své pravomoci a držely se v této oblasti toho, co je zakotveno v Lisabonské smlouvě v duchu dodržování zásady subsidiarity.
Kromě toho několik osobností z oblasti práva a spravedlnosti, včetně europoslance Jacka Saryusze-Wolského, zdůrazňuje "dvojí standardy", která byla proti Polsku uplatňována v souvislosti s reformami justice. Nedávné reformy polského soudnictví skutečně zařadily Varšavu do hlavního proudu EU, přestože nová legislativa v této oblasti vypadá velmi podobně jako v některých západoevropských zemích (zejména v Německu a Španělsku).
Waldemar Paruch poté připomíná kritiku lídrů PiS na adresu Evropského parlamentu. Bývalý předseda Sejmu Marek Kuchcinski v roce 2016 řekl, že model evropského parlamentarismu "je konstrukčně vadný a špatně funguje.".
Jako řešení těchto problémů navrhl Marek Kuchciński posílení role národních parlamentů, které jsou podle něj jedinou zárukou řádného fungování EU. Marek Kuchciński doporučil obrátit se na národní parlamenty ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, kvůli jejich "silná demokratická legitimita". Za druhé, představují "platforma pro komunikaci mezi EU a občany.".
Ze tří hlavních orgánů EU (Parlament, Komise a Rada) je Evropská rada považována za nejlegitimnější, neboť se skládá z hlav států a vlád.
Výše uvedené prvky týkající se kritiky evropských institucí ze strany Jarosława Kaczyńského nejsou samozřejmě vyčerpávající. Mohou však poskytnout určité vodítko k vysvětlení skutečnosti, že PiS patří v Evropském parlamentu mezi konzervativce a reformátory. Jak již bylo zmíněno výše, představitelé PiS tvrdě kritizují fungování EU nikoliv proto, aby ji zevnitř zničili, ale v naději, že její fungování zlepší.
Politický pragmatismus: "odsouzen k soutěži
Politolog Waldemar Paruch upozorňuje na axiologické vakuum, které PiS pozoruje v otázce členství v NATO a EU. To připomíná slova spisovatele Bronislawa Wildsteina, že ".intelektuální atmosféra kolem členství v NATO a EU, ačkoliv byla pro naši zemi prospěšná, měla být posledním aktem našich dějin.".
Waldemar Paruch však připomíná, že z pohledu strany Právo a spravedlnost bylo členství Polska v těchto dvou organizacích příležitostí k plodné politické hře na mezinárodní scéně, pokud bylo toto členství využito promyšleně, racionálně a pragmaticky.
V souvislosti s mezinárodní politikou lublinský politolog vysvětluje, že PiS vychází ze základního předpokladu, že světový řád se nevytváří na základě mezinárodních norem, ale spíše na základě rovnováhy sil mezi jednotlivými státy."historicky odsouzeni k vzájemnému soupeření.".
V naději na vítězství je proto nutné posílit politický potenciál Polska, zejména z hlediska srovnání se sousedy. Také v naději na zachování konkurenceschopnosti se PiS vždy stavěla (velmi) kriticky ke vstupu Polska do eurozóny.
Stejně tak je to důvod, proč PiS "přikládá velký význam určitým faktorům, které přímo ovlivňují potenciál státu, jako je demografie, armáda, ekonomika, politický systém, vzdělání, kultura, identita [...] Bez organizace těchto odvětví by stát nemohl hrát důležitou roli v mezinárodní soutěži v rámci EU [...].".
Podle politoložky Joanny Sanecké-Tyczynské je eurorealistický postoj PiS založen na třech předpokladech. Za prvé, raison d'etat musí mít přednost před evropskou integrací. Za druhé, suverenita členských států má přednost a je důležitější než Unie, neboť ta vytvořila evropské společenství na základě dobrovolné mezinárodní dohody. Zatřetí, povaha Unie je a fortiori konfliktní vzhledem k samotné povaze mezinárodních vztahů.
Joanna Sanecka-Tyczynska, kterou cituje Waldemar Paruch, vysvětluje, že jedním z rysů politického myšlení PiS je rozvíjení různých scénářů (nebo variant) v mezinárodní politice. Zmiňuje se o "šest scénářů Jaroslawa Kaczynského o budoucnosti evropské integrace:
- návrat k hospodářské integraci
- vytvoření celoevropské federace
- Vícerychlostní unie
- podřízení EU německo-ruské spolupráci.
- regionální roztříštěnost evropského společenství
- Řešení EU. "
Každá z těchto možností vyžaduje politickou strategii přizpůsobenou budoucímu vývoji.
Profesor Paruch dále popisuje eurorealismus podle strany Právo a spravedlnost a tvrdí, že představitelé této strany odmítají dichotomii integrace a suverenity. Podle bratrů Kaczynských měl vstup do EU posílit suverenitu Polska. Podle této logiky "více Europy" se nemusí nutně rýmovat s "méně Polsko".
Pro Právo a spravedlnost byl vstup do EU v roce 2004 zřejmou "z geopolitických, historických, civilizačních a kulturních důvodů [...] Právo a spravedlnost vnímalo EU jako mezinárodní organizaci tvořenou suverénními členskými státy, které spolu dobrovolně spolupracují [...] jako mezinárodní prostředí, v němž se mohou realizovat různé scénáře a varianty, do značné míry v závislosti na politice, kterou Varšava provádí".
Waldemar Paruch odsuzuje skutečnost, že Právo a spravedlnost považuje EU za nástroj, který by Polsko mělo využívat k prosazování svých zájmů. Tento postoj znamená, že se EU odmítá chápat jako politický subjekt, ale spíše jako platforma pro spolupráci mezi suverénními, svobodnými a rovnoprávnými státy. Podle této vize mělo Polsko právo stát se členem EU, protože je to spojeno s výhodami na vnitřní úrovni (modernizace) i v zahraničí (pákový efekt).
Za tímto účelem byla v očích bratrů Kaczynských nezbytná užší regionální spolupráce mezi středoevropskými zeměmi. "Střední Evropa je stranou Právo a spravedlnost vnímána jako trvalý geopolitický útvar existující nezávisle na svém mezinárodním postavení, zatímco EU je nadále vnímána jako útvar odpovídající určité době [...] Střední Evropa je považována za faktor posilující postavení Polska v EU.". Samotný potenciál Polska tedy podle této logiky nestačí k obnovení rovnováhy sil vůči ose Berlín-Paříž.
Waldemar Paruch vysvětluje, že PiS "racionalizované" Postoj Polska k evropské integraci. "Právo a spravedlnost vidí evropské instituce jako platformu, na níž státy hrají politickou hru a soutěží o uspokojení svých sobeckých nároků. V této souvislosti vedení Práva a spravedlnosti vrací politice její správně politický rozměr založený na polarizaci spojenectví a nepřítele [...]".
Tuto dichotomii lze pozorovat v kontextu politiky Varšavy vůči NATO.
NATO "dělá svět lepším"
Postoj strany Právo a spravedlnost k NATO lze shrnout do slov bývalého polského prezidenta Lecha Kaczyńského, která pronesl 13. března 2009. "NATO dělá svět lepším. Možná to není dokonalá organizace, ale svět by bez ní byl horší.".
Jak upozorňuje Waldemar Paruch, polská zahraničněpolitická vize se liší od vize Občanské platformy, kterou konzervativci vnímají jako postoj "klientismus" směrem k Moskvě a Berlínu.
Vstup Polska do NATO v roce 1999 považovala drtivá většina Poláků za jednoznačný úspěch. Umožnila Polsku vystoupit z "šedé zóny", která se ve střední Evropě vytvořila po rozpadu Sovětského svazu.
Již na přelomu 19. a 20. století bratři Kaczynští trvali na tom, že samotné členství v NATO nestačí. Stejně jako ve svém přístupu k EU vidí strana Právo a spravedlnost členství Polska v NATO nikoli jako cíl sám o sobě, ale jako první nezbytný krok vedoucí ke stabilizaci bezpečnosti středoevropského a východoevropského regionu.
Pro stranu Právo a spravedlnost je NATO nejdůležitější formou mnohostranné spolupráce na politicko-vojenské úrovni a zárukou bezpečnosti a stability kontinentu. Ekonomické výhody členství v EU tak ustupují vojenské bezpečnosti, která je považována za nejvyšší prioritu.
Profesor Paruch vysvětluje, že klíčová role Spojených států v NATO je v řadách strany Právo a spravedlnost pochopitelná. Z tohoto pohledu není vůdcovství USA vnímáno jako fatalismus, ale jako stav, kterého je třeba si vážit.
Strana Právo a spravedlnost ve svém programu na rok 2009 představuje tři pilíře, které mají formovat postavení Polska na mezinárodní scéně:
- členství v NATO
- partnerství se Spojenými státy a
- úzká spolupráce s nezávislými státy "na východ od Evropské unie". - číst země Východního partnerství (kromě Ruska a Běloruska)
Jednou z otázek ilustrujících postoj PiS k NATO je instalace protiraketového štítu, který by měl oficiálně chránit východní část NATO před případným útokem z Íránu nebo Severní Koreje. Instalace tohoto protiraketového štítu měla být "záruka polsko-amerického strategického partnerství".
Členství v NATO a posílení pozice Polska v této organizaci považuje strana Právo a spravedlnost za milník v polské zahraniční politice.
Profesor Paruch ve své práci zmiňuje množství iniciativ vrcholných představitelů spojených s touto stranou (prezidentů, premiérů, ministrů obrany a zahraničí atd.), jejichž cílem byla modernizace armády a zároveň zvýšení vojenské přítomnosti NATO, zejména USA, na polském území.
Jarosław Kaczyński a jeho příznivci sdílejí názor, že historie Polska poskytuje pádné argumenty na podporu teze, že mír a stabilitu nelze zaručit navždy. V souladu s touto logikou je proto nutné se preventivně spolehnout na strategickou páku, kterou NATO představuje, aby odradilo potenciálního agresora.
Strana Právo a spravedlnost dodnes zůstává polskou stranou, která prezentuje nejvíce proamerickou linii. Podle bývalého ministra národní obrany Antoniho Macierewicze je právě to jedním z důvodů volebního úspěchu strany. Podle něj "Poláci hledají pocit bezpečí a jedinou stranou, která jasně a důrazně vysvětluje význam úzké spolupráce s NATO, a tedy de facto i se Spojenými státy, je Právo a spravedlnost. [...] Kdyby se naskytla lepší příležitost, možná bychom měli zájem. Naším hlavním strategickým partnerem jsou zatím USA.".
Vstřícný postoj strany Právo a spravedlnost a jejích voličů ke Spojeným státům se snoubí s ostrou nedůvěrou k Rusku. Silný východní soused Polska je dlouhodobě vnímán jako hlavní hrozba pro regionální bezpečnost a územní celistvost zemí střední a východní Evropy.
Čečenská válka (2002), konflikt v Gruzii (2008), katastrofa ve Smolensku (2010) a její následky, stejně jako střety na východní Ukrajině (od roku 2014) a anexe Krymu posílily obavy polských konzervativců z Kremlu. Není pochyb o tom, že eskalace konfliktu na Ukrajině od února 2022 tento postoj jen zvýrazňuje.
Sébastien Meuwissen
