V neděli (2. října) přijel na pozvání maršála Marka Kuchcińského do Przemyślu s přednáškou profesor Zdzisław Krasnodębski, známý historik idejí, autor několika knih, přednášející na univerzitě v Brémách a na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě. Prof. Krasnodębski se s početným publikem (v koncertním sále Przemyšlské hudební společnosti) podělil o své úvahy na téma "globalizace, svoboda národů a moderní vlastenectví". Zde je zkrácená hlavní část tohoto projevu:

Podpora "Občanské platformy" je do značné míry založena na rozšířeném dojmu, že jde o promodernizační stranu, která jde stejným směrem jako svět. Ti, kdo tomu věří, zároveň považují "Právo a spravedlnost" za konzervativní a nepříliš moderní sílu. Prof. Krasnodębski se nad těmito názory a přesvědčením kriticky zamyslel, přičemž vycházel z historie a analyzoval současný vývoj v Evropě i ve světě.

{galerie}krasnodebski2011{/gallery}

Historicky se tak myšlenka národních států prosadila v roce 1918, kdy se rozpadající se říše rozdělily mezi jednotlivé národy. Ty předpokládaly překrývání kulturních a politických hranic a jevily se jako výraz svobody národů. Paradoxem Polska v tomto období bylo mnohonárodnostní složení obyvatelstva polského státu, které se znovuzrodilo po dlouhém období otroctví. V předválečném Polsku tvořili Poláci pouze 64 % obyvatel a politicky uvědomělých Poláků bylo pravděpodobně ještě méně. V roce 1989 to bylo jinak. Pod vlivem války a celé historie Polské lidové republiky se Polsko stalo prakticky mononárodním státem a navíc se naprostá většina Poláků hlásila ke katolické víře. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let však již panovalo přesvědčení, které souviselo s procesem globalizace, že éra národních států se chýlí ke konci. Tak tomu bylo i v západní Evropě. V Německu se tehdy říkalo, že staré polsko-německé konflikty jsou nepodstatné, protože dojde k evropské integraci a brzy budeme všichni Evropané.

V té době převládalo jiné dogma, neoliberální, že každá ekonomická otevřenost je pozitivní a že trh je neomylný. To bylo v rozporu s názorem, který převládal v roce 1918 a v meziválečném období, kdy byl všeobecně přijímán hospodářský nacionalismus, který prosazoval rozvoj vlastního průmyslu a uplatňování protekcionismu v hospodářství vlastní země. Ale v roce 1989 to bylo jiné. Kdyby tento proces svržení komunismu proběhl o 20 let později, budovali bychom dnes naši ekonomiku zcela jinak. Dogmata liberalismu v ekonomice se totiž již hroutí. Dnes se významní ekonomové, dokonce i nositelé Nobelovy ceny, shodují, že trh není neomylný a kapitál má do jisté míry svou národnost.

V návaznosti na globalismus a neoliberalismus dochází také k odsouzení nacionalismu v předních zemích Evropské unie. Zajímavé ale je, že když maďarský nebo polský politik něco požaduje pro svou zemi, říká se tomu „nacionalismus“ (ve skutečnosti je to nálepka, kterou v Německu označuje strana „Právo a spravedlnost“, která ji nazývá národní -konzervativní síla) - ale jak Dělá-li to německý nebo francouzský politik, hned je zdůrazněno, že to dělá v evropském zájmu. Když nedávno do Kreiswaldu začal proudit první plyn z plynovodu vedoucího z Ruska po dně Baltského moře, německý rozhlas uvedl, že jde o nejdůležitější evropský energetický projekt, který obchází nestabilní tranzitní země. Německý posluchač samozřejmě nebyl informován, že tento ropovod obchází i stabilní a demokratické Polsko, protože to by jaksi neodpovídalo „evropskému charakteru“ této investice. Takových příkladů lze násobit.

V této perspektivě globalismu a modernity se můžeme ptát, zda má vlastenectví ještě smysl, zda není anachronické. Je vlastenectví pozitivní vlastnost?

V západní Evropě již získalo negativní konotaci, a to do té míry, že se studenti bojí přiznat si tyto pocity. Přesto je vlastenectví jednou z ctností věrnosti a znamená, že jsme více spjati s vlastním národem než s jinými. V jistém smyslu získává život jednotlivce hlubší morální smysl díky účasti na životě společenství. A pokud se necítíme propojeni, pokud nevnímáme svůj život jako součást života našeho národa, něco ztrácíme. Ochuzujeme se o určitý důležitý rozměr. A právě v této rovině se dnes ukazuje zásadní rozdíl mezi dvěma hlavními politickými silami v naší zemi. Dnes - stejně jako tomu bylo často v době ztráty nezávislosti na konci 18. století a později - je také slyšet mnoho hlasů, které zpochybňují smysluplnost setrvání na myšlence nezávislého, suverénního státu střední velikosti v Evropě, s vlastními institucemi a vlastní ekonomikou. Polské vlaky mají zpoždění? - Slyšeli jsme, že je převezme Deutsche Bahn. "Lot" je neefektivní? - Ať ji převezme Lufthansa.

Dnes se svět mění. Objevily se takzvané "nově vznikající mocnosti". (rozvíjející se mocnosti): Čína, Indie, Brazílie. Tyto země nemají v úmyslu opustit klasickou politiku suverenity. V důsledku toho se mění celá světová politika. Všichni se ptají, kdy se Čína stane nejmocnější zemí světa. Také v Evropě došlo k velké změně. Dnes se již hovoří o tom, že Evropskou unii by měly vést nejsilnější země a že Unii de facto řídí "francouzsko-německé ředitelství".

Sami Němci však zjevně řeší dilema, jak ochránit svou suverenitu a zároveň demokracii. Neexistuje totiž jiná demokracie než demokracie uvnitř národního státu, suverénního státu. Němečtí ústavní činitelé varují, že evropskou integraci nelze dále prohlubovat. V poslední době se také vedla rozsáhlá debata o tom, zda může kancléřka Merkelová slíbit pomoc Řecku, aniž by si vyžádala souhlas německého parlamentu. Koneckonců tím hrozí marginalizace německého parlamentu, a tím i marginalizace voličů a demokracie. To by totiž znamenalo, že německý národ již není suverénní.

Tyto otázky si však vládnoucí strana v Polsku vůbec neklade a pouze slibuje 300 miliard zlotých z pokladny Evropské unie, které utratí za tyto nedokončené a zpožděné silniční stavby. Zdá se, že se nezajímá o důležitější otázky týkající se budoucnosti polského státu a národa. Situace v Evropě a ve světě je však natolik dynamická, že tato ideologie globalizace a úpadku národního státu se sama stává anachronickou. Musíme si tedy položit otázku (politici i voliči v těchto volbách): jaké je místo Polska v Evropě a ve světě? Kým chceme být? Chceme být svobodnými lidmi ve své vlastní zemi, národem, který je zodpovědný sám za sebe, nebo chceme - i kdybychom se měli o něco lépe - být podřízeni nějakým na nás nezávislým strukturám?

Základem rozvoje Polska se zdá být mimo jiné: silný polský stát (žijící samozřejmě v souladu se svými sousedy), zdravá a silná národní identita, vhodná historická politika - tedy to, co můžeme najít i v programu "Právo a spravedlnost".

Naši předkové často řešili dilema: bojovat, či nebojovat? Toto dilema dnes naštěstí není aktuální, i když se teprve ukáže, zda nebude aktuální v budoucnu. Ministr Klich prakticky odzbrojil polskou armádu a v moderním světě je důležitá i vojenská síla a schopnost se bránit. Dnešní vlastenectví je však poněkud jiné povahy. Prezident Lech Kaczyński to nastínil v jednom ze svých projevů: "Hrdinství dnešní doby už většinou není hrdinstvím ozbrojeného boje, i když existují výjimky. Musí to být hrdinství při budování poctivého, slušného a dobře organizovaného polského státu. Hrdinství čtvrté republiky. Vlastenectví je odpovědnost za budoucí generace, za osud státu. Je to vzpomínka na ty, kteří zaplatili nejvyšší cenu za naši svobodu. Stejně jako není vlastenectví bez připomínání národní historie, není ani vlastenectví bez převzetí odpovědnosti za budoucnost."