18. února V Budapešti se konalo zasedání předsedů zahraničních výborů V4 a Francie. Diskutovalo se o vztazích mezi EU, Běloruskem, Ruskem, západním Balkánem a Tureckem, o transatlantických vztazích, vztazích EU-Afrika, EU-Čína.

Rusko a Bělorusko jsou diktatury nepřátelské vůči EU, přičemž Rusko je ochráncem a faktickým nadřízeným EU. Politika Kremlu spočívá v destabilizaci a vojenské agresi vůči jeho sousedům, od Moldavska a Gruzie až po Ukrajinu. Rusko také vyhrožuje vojenskou agresí sousedním členským státům EU - od Dánska, Finska a Švédska, jejichž části území (ostrovy v Baltském moři) jsou předmětem štábních her a rozsáhlých vojenských manévrů založených na scénáři jejich dobytí, které se konají každé dva roky v posledních zhruba dvanácti letech), přes pobaltské státy až po Polsko, Rumunsko a Bulharsko, které jsou považovány za přirozenou sféru vlivu Ruska, v níž chce Kreml obnovit svou dominanci.

NIC O NÁS BEZ NÁS

Snaha dosáhnout dohody s Ruskem uspokojením některých jeho požadavků na úkor střední Evropy a za cenu opuštění hodnot, na nichž je Severoatlantická aliance postavena, včetně práva každého národa svobodně si zvolit své spojenectví a svůj politický systém, je důvodem hlubokého zklamání na východním křídle EU a na Ukrajině. Praxe, kdy velmoci rozhodují o osudu jiných suverénních národů bez nich a nad jejich hlavami, tedy opakování postupů známých z Mnichova 1938, je ze zřejmých důvodů nepřijatelná.Pokud jde o západní Balkán, zbavení těchto zemí perspektivy členství v EU vytváří politické vakuum, které na základě rozčarování jejich obyvatel zaplní síly nepřátelské vůči EU, včetně Ruska. To hrozí destabilizací regionu a Kreml bude rozdmýchávat staré konflikty, aby je později využil ve vztazích s EU a NATO.

Vojenská a politická přítomnost USA v Evropě byla základem, na němž byla po staletích válek vybudována důvěra mezi Francií a Německem. Teze o připravenosti EU konkurovat USA, Rusku a Číně, které jsme v této souvislosti slyšeli, jsou mimo realitu a současná ukrajinská krize to jasně ukázala.