Během povstání připomínala Varšava koncert s mnoha klavíry a velkými bubny. Neustále docházelo k přestřelkám a občasným výbuchům. V tomto repertoáru měl orchestr pokračovat následující dva měsíce, jen s krátkými nočními přestávkami... - vzpomíná Prof. Jarosław Piekalkiewicz, voják AK, kterého jsem měl tu čest hostit u sebe doma v Przemyślu během setkání na kulturním podkroví. Piekalkiewicz bojoval v okrese Srodmiescie, stejně jako můj strýc Marian Milewski, pseud. Czarny, který se proslavil zničením poštovní stanice, která byla nepřátelským hnízdem. Zasloužil se také o odstranění sadistického vraha několika desítek Poláků jménem Panienka. Trosky tehdejší Varšavy skrývaly mnoho příběhů. Ty, které se dochovaly, nám umožňují pochopit, co motivovalo lidi, kteří se navzdory drtivé převaze nepřítele rozhodli získat své město zpět. Dnes si připomínáme 76. výročí podpisu dohody o zastavení nepřátelských akcí. To je vhodná chvíle, abych se s vámi podělil o povstalecké vzpomínky dvou mně blízkých lidí - Marka Kuchcińského.

Prof. Jaroslaw Piekalkiewicz alias Andrzej z praporu "Zaremba"-"Piorun"

Vzpomínky na Varšavské povstání

Jak plynul červenec, všichni jsme věděli, že se blíží povstání. Věděli to i Němci. Předem si připravili bunkry, které se nacházely v blízkosti pozic, které obsadili. Předpovídali jsme, že Sovětům bude trvat jen několik dní, než se dostanou k branám Varšavy. První poplach přišel koncem července. Přivedl jsem své tři velitele jednotek do svého bytu na ulici Wspólna 13. Čekali jsme na telefonát z velitelství. Po několika hodinách napjatého čekání byl poplach odvolán. Všichni se vrátili do svých domovů.

Další upozornění bylo vydáno 1. srpna. Bylo rozhodnuto, že povstání začne během dopravní špičky, v pět hodin odpoledne. Davy Varšavanů vracejících se z práce měly krýt povstalce jdoucí na svá místa. Znovu jsme se setkali v bytě na ulici Wspólna. Střelba začala již dříve, když se povstalci převážející zbraně střetli s německými hlídkami. V 17 hodin se Varšavou rozlehly výstřely. Můj telefon mlčel a my čekali a čekali. Všude kolem nás se už bojovalo. Nakonec jsem poslal velitele jednotek zpět k jejich jednotkám, aby se připojili ke svým mužům. Měl jsem jejich telefony, ale nařídil jsem jim, aby se připojili k nejbližší jednotce domácí armády. Neměli jsme žádné zbraně. Rozhodl jsem se, že budu dál čekat na telefonát s objednávkami, alespoň pro sebe. Uplynuly hodiny a telefon stále mlčel.

Z okna v nejvyšším patře jsme spatřili tři ozbrojené vojáky německého letectva Luftwaffe, kteří se na prázdné ulici nenuceně oháněli zbraněmi. Šli dál směrem k náměstí Trzech Krzyży. Dodnes lituji, že jsem jim na hlavu nehodil alespoň květináč. Rychle jsme zablokovali masivní vchodové dveře, aby se nemohli dostat dovnitř. Brzy poté odešli. V noci jsem se připojil ke skupině lidí, kteří stavěli barikády z velkých betonových desek, které kdysi tvořily chodník. Jeden z nich řekl, že se právě vrátil z ulice Hoża, kde viděl, jak polská jednotka obsadila velitelství "granátnické" policie. Věděl jsem, kde to je, protože to byla policejní stanice v našem okrese. Šel jsem se rozloučit s rodinou nahoru a vydal se hledat tuto jednotku. Přechod přes dvě hlavní ulice, Marszałkowskou a Poznaňskou, byl velmi riskantní, protože je mohli hlídat Němci. Měl jsem sice s sebou hasičskou přilbu, ale ta by mi v případě noční bitvy nebyla příliš užitečná. Rychle jsem proběhl dva bloky a bez potíží dorazil na policejní stanici v ulici Hoza. "Desátník Andrzej se hlásí do služby." Hlásil jsem se u velitele roty Jura, z něhož se vyklubal velitel letecké základny. Přivítal mě a řekl mi, abych si sedl ke zdi s ostatními, kteří stejně jako já přišli z jiných jednotek a neměli žádné zbraně.

Po nějaké době někdo přišel s informací, že v předních bytech domu v Hożé ulici 62 dříve bydleli příslušníci Bahnschutzu (německé železniční policie). Pravděpodobně tam po nich už nebylo ani památky, ale stejně se to muselo zkontrolovat. Tehdy se z hlídky vrátil kadet Stec (v domácí armádě byl kadetem ten, kdo absolvoval důstojnickou školu, ale než byl povýšen na podporučíka, musel si odsloužit rok praxe). Poté se nabídl, že to půjde udělat, ale potřebuje ještě jednoho dobrovolníka. Vypadalo to, že dobrovolníci nebudou, vždyť jsme neměli žádné zbraně, ale pak jsem se přihlásil já. Vyzbrojili mě komárem - polským VISem (ráže 9 mm, kopie americké pistole Colt, vyráběné v Radomi), který byl "osvobozen" z rukou "granátnické" policie, a také polským předválečným ručním granátem.

Budova byla vzdálená jen několik domů. Otevřeli jsme dveře transportéru a vběhli dovnitř. Stec šel zkontrolovat první dveře v přízemí. Ukázalo se, že je zamčená, a tak se ji začal snažit vylomit. Zakřičel jsem: "Stůjte, horní patro! Ruční granát!" Pochopil, že musíme začít v nejvyšším patře, jinak by na nás mohl někdo hodit granáty. Spěchali jsme nahoru. Budova byla vysoká, měla sedm pater. Když jsme dorazili na vrchol, byli jsme už zadýchaní. Zkontrolovali jsme první dveře. Bylo zavřeno. Stec se vzdálil a znovu se pokusil otevřít dveře. Zastavil jsem ho. Kdyby byl uvnitř někdo se zbraní, byl by už dávno mrtvý. Ukázal jsem mu, jak rozrazit dveře tak, že jsem se držel rámu dveří a rychle jsem s nimi trhl směrem k sobě. V případě střelby zevnitř bychom dovnitř hodili ruční granát. Tato cesta byla pomalejší, ale bezpečnější. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme otevřeli všechny dveře. Ukázalo se, že budova je prázdná. Vrátili jsme se, abychom podali zprávu Jurovi. Poté tam přemístil velitelské stanoviště roty, protože to byla nejvyšší a nejpevnější stavba v oblasti. Hlavní velitelství bylo umístěno v přízemí.

Když jsem se dobrovolně přihlásil do tak riskantní akce, musel si Jur uvědomit, že mohu plnit takové zvláštní úkoly, a od té doby jsem se jich účastnil až do konce povstání. Na začátku mi bylo přiděleno velení jednotky. Stali jsme se součástí 1. pluku pod velením poručíka Alexe. Moje jednotka se skládala z pěti dalších dobrovolníků, kteří předešlou noc čerstvě vstoupili do Domácí armády. Byly to: Orel (Tadeusz Olechowski), Kajtek (Józef Krzysztowski), Spłonka (Andrzej Paszewski) a Běžec, jehož jméno jsem se nikdy nedozvěděl, a zdravotní sestra, jejíž jméno si také nepamatuji, i když jsem ji potkal až po válce. Orzeł byl ševcovský učeň a velký druid. Byl nebojácný. Kajtek patřil k měšťanské vrstvě a byl věčně vystrašený, ale poslechl každý rozkaz. Obdivoval jsem jeho odvahu a oddanost věci. Orzeł a Kajtek byli v mém věku. Splonkovi jsme říkali "děda", protože mu bylo asi 30 let, zatímco nám ostatním 17 nebo 18. Také v případě Orla jsme mu říkali jiným jménem - "Michael". Bylo to jeho pravé jméno? Nevím. Běžec, kterému jsem dal svou hasičskou přilbu, se choval úplně stejně jako každé jiné varšavské dítě. Byl to úžasně chytrý chlapec. Velmi rychle nám zmizel z dohledu. Kdo ví, jestli ho zabili, nebo si našel nějaké výnosnější zaměstnání, případně zajímavější jednotku?

Zdravotní sestra, která neměla nejmenší ponětí o svém povolání, rychle zjistila, že moje jednotka je pro ni příliš nebezpečná, a rozhodla se držet v blízkosti velitelství čety. Ve skutečnosti se ukázalo, že je to pro ni nejlepší místo, protože se zde mohla od ostatních sester naučit základy první pomoci.

Na začátku jsem byl jediný ozbrojený člověk, který měl v držení komára, 9mm VIS. Nakonec Orzeł obdržel "dámskou" pistoli ráže 7,65 nebo 6,35 a celá jednotka byla vybavena jednou francouzskou pěchotní puškou Berthier. Byla to krásná zbraň, ale vyžadovala speciální francouzskou munici, která měla tvar láhve. Měli jsme dost jen na pět nebo šest kol. Zbraň byla spíš na parádu. Používali jsme ho ve strážní službě. Postupně se mi podařilo získat další náboje do své zbraně. Orzeł ho měl také poměrně hodně. Časem jsme získali spoustu ručních granátů, které se vyráběly hlavně v dílně letky. Potřebné výbušniny se nacházely v německé nevybuchlé munici, o kterou nebyla nouze. Možná se tím ukázala neúčinnost sabotážních akcí německých dělníků, kteří byli vyděšeni spojeneckým bombardováním. Kromě toho jsme byli dobře zásobeni lahvemi s benzínem. Uvnitř byly obvazy napuštěné něčím, co při kontaktu s benzínem způsobilo výbuch. Lahve při rozbití vybuchovaly, takže jste museli být při jejich držení velmi opatrní. Když jsme našli (nebo dostali?) prázdnou dřevěnou bednu s přihrádkou na láhve vodky a držadly ze šňůry, začali jsme ji používat k přenášení těchto lahodných směsí. Ačkoli některé z lahví v bedně obsahovaly skutečnou, obyčejnou vodku, nějak jsme si je nikdy nespletli.

Náš počet se zdál směšně malý. Moje jednotka byla průměrně velká - ve srovnání s celou rotou nebo dokonce praporem. V té době rota Jura, která byla již 2. rotou praporu Zaremba, čítala 220 vojáků vyzbrojených jedním těžkým kulometem, jedním lehkým kulometem, 25 puškami, třemi samopaly a asi 100 pistolemi (bylo jich o něco více, protože mnozí povstalci měli vlastní zbraně). Navíc jsme měli nedostatek munice. To bylo vše, s čím jsme mohli bojovat, když jsme 63 dní čelili dobře vyzbrojeným Němcům.

Poté, co jsme v noci 1. srpna 1944 nastoupili k rotě Jura, jsme byli následujícího dne přesunuti do bytu Stecových přátel (kteří bydleli nedaleko), který se nacházel na rohu ulic Poznanska a Wspólna. Naším úkolem bylo pozorovat budovu telefonní ústředny obsazenou Němci, která se nacházela o blok dál od Poznaňské ulice, na rohu ulice sv. Barbory. Sedmipatrová budova s velmi pevnou konstrukcí se proměnila v mohutnou pevnost. Na samé frontě byl postaven bunkr s těžkým kulometem, jehož dostřel pokrýval celou délku ulice od Poznaňské až po Hožu. Tu noc jsem procházel právě těmito ulicemi a měl jsem velké štěstí, že Němci nezačali střílet, což se jim občas stávalo i bez míření. Přes den to byla zóna smrti. Překročit Poznaňskou v této délce bylo možné pouze v noci nebo ji obejít a přejít ulici pod ní. Stec nás tam seznámil s půvabným starším párem, který mluvil s okouzlujícím východním přízvukem. V jejich bohatě zdobeném bytě ležely na podlaze nádherné orientální koberce. Před vstupem do pokoje s balkonem, z něhož jsme měli krásný výhled na budovu telefonní ústředny, jsme si pečlivě očistili boty. Venku byly květináče, které jsme použili jako maskování. Střídali jsme se po 30 minutách a během této doby majitelé pozvali ostatní na výbornou snídani.

Byl krásný, slunečný a teplý den. Pak začali Němci střílet z kulometu. Myslel jsem si, že cílem jsme my. Vyběhl jsem na balkon a vyděšený povstalec, který tam měl službu, mě ujistil, že se střílí na Poznaňské ulici. Opatrně jsem se podíval tím směrem a před mýma očima se objevila stále se pohybující žena ležící na ulici. Německý střelec pokračoval v palbě z kulometu a roztrhal její tělo na kusy. Byla jsem zděšená. Byla to první oběť, kterou jsem při povstání viděl. Později jsem zjistil, že utekla k dětem, které zůstaly na druhé straně ulice. Naši lidé se ji snažili zastavit, ale podařilo se jí vyprostit. Neměla šanci. Vzdálenost mezi nimi byla příliš malá na to, aby je Němci mohli minout. Slyšel jsem, že o její děti bylo až do konce povstání velmi dobře postaráno. To, co se stalo, jsem oznámil staršímu seržantovi.

Po nějakou dobu zůstávala naše pozice klidná. Zbytek Varšavy naopak připomínal koncert s mnoha klavíry a velkými bubny. Neustále docházelo k přestřelkám a občasným výbuchům. V tomto repertoáru měl orchestr pokračovat následující dva měsíce, pouze s krátkými nočními přestávkami. Jednoho dne jsme zaslechli burácení, které znělo jako motor auta. Zvuk byl stále hlasitější. Vyběhl jsem na balkon a podíval se ven. Na křižovatce ulic Wspólna a Poznańska stál obrněný vůz. Začal na nás střílet z děla. Pochopil jsem, že cílem byla barikáda spojující tuto stranu ulice s obytným blokem, který vedl k budově hned naproti telefonní ústředně. Odtud jsme se nemuseli obávat útoku. Nemohli jsme nic dělat. V té době jsme ještě neměli k dispozici zápalné lahve, které bychom mohli hodit na obrněný vůz. Neměli jsme ani žádné jiné pozice kromě té, kterou jsem zastával na rohu ulice. Po několika výstřelech se obrněné auto otočilo a odjelo. Hlavní seržant vyběhl na balkon a vypálil několik ran na Němce, kteří už odjížděli v obrněném voze. Bylo to trochu idiotské, i když v dané situaci zcela pochopitelné. Od toho dne jsem ho už nikdy neviděl "na frontě". V té době jsem převzal velení naší jednotky.

Nakonec se moje jednotka skládala z: "Spłonka" (Andrzej Paszewski), "Kajtek" (Józef Krzysztowski) a "Orze³" říkali Michalovi (Tadeusz Olechowski) a mně "Andrzej". (podle fotografie, kterou jsem si dosud uchoval). Naše zbraně docházely. Měl jsem pistoli ráže 9 mm se 100 náboji, ale jen s jedním zásobníkem. Michał (Orzeł) byl vyzbrojen malou pistolí ráže 6 nebo 7 mm a děda s Kajtkem měli jen granáty. Později jsme samozřejmě měli také zápalné láhve, kterých jsme měli značné množství a které se sice hodily v běžném pouličním boji, ale proti nepříteli velmi dobře vyzbrojenému lehkými puškami nebo kulomety a vrhači (o těžkém dělostřelectvu nemluvě) nebyly příliš užitečné. Jak jsem se již zmínil, měli jsme také krásnou pušku Berthier francouzské pěchoty, ale používali jsme ji jen zřídka, jen na ukázku, protože jsme do ní měli jen 6 nábojů. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že naši technici dokázali tuto pušku přizpůsobit našemu střelivu.

Tu noc jsme dostali příkaz přestěhovat se do bytu ve druhém patře budovy na rohu ulic Wspólna a Poznańska. Byl tam balkon s výhledem na ulici Wspólna. Měli jsme tam postavit bunkr a dostali jsme četné zásoby pytlů s pískem. Ukázalo se, že místní obyvatelé jsou ochotní pomoci. Jediným problémem bylo, že balkon byl pod téměř neustálou palbou z "Front Leitstelle" (překladiště Němců čekajících na zásoby z východní fronty), které bylo vzdáleno několik bloků od našeho. Němci nás ostřelovali z vyšších pozic a jejich střely dopadaly na podlahu balkonu a jiskřily po ní. Pod takovou palbou se nikdo ani nepokoušel nosit těžké pytle s pískem. Vypadalo to děsivě. Naštěstí byla velmi tmavá noc. Němci si během dne museli všimnout nějakého pohybu na balkoně a zaměřili svůj kulomet na jeden konkrétní cíl. Všiml jsem si, že jejich kulky dopadají vždy na stejné místo. Po několika výstřelech přestaly střílet a pak začaly znovu. Mým úkolem bylo s tím něco udělat. Počkal jsem tedy na přestávku, napil se vodky a položil první pytel s pískem k balkonovým dveřím. Předtím jsem si všiml, že kulky dopadají o něco dál, a tak jsem využil příležitosti. Pracoval jsem rychle, během každé přestávky ve střelbě, a brzy jsem měl připravenou první řadu pytlů s pískem. Nyní jsem se mohl postavit a jednoduše přenášet tašky. Opět se chystala palba, nyní z další řady. O každé přestávce se mi podařilo shodit dvě tašky najednou. Kulky je zasahovaly jako šílené. S velkým úsilím a ještě větším množstvím vodky jsem konečně připravil palebnou stranu balkonu. Ostatní práci dokončili. Před svítáním byl bunkr hotov. Němci zuřivě stříleli na pytle s pískem, takže jsme řady zdvojnásobili. "Můj bunkr" dlouho přežíval, až byl na konci povstání zcela zničen.....

Marian Milewski, velitel 2. roty uskupení Domobrany "Gurt"

Zničení poštovní stanice

Ze všech stran se ozývá střelba. Z věže hlavního nádraží zahřmí dělo. Pod palbou je široká oblast: Aleje Jerozolimskie, Marszalkowska, Chmielna a v opačném směru Železná. Ulice jsou opuštěné, obyvatelé se shlukují v branách. Projíždím kolem Chmielny 67, kde jsem bydlel. Přátelé mě vítají, přejí mi vítězství. Zdaleka vidím naši první skupinu, tlačí vozík s rukama. Jsou téměř u cíle. Najednou... Hrůza! Série záběrů z poštovní stanice. Zraněný je "Robur I" (Janusz Debba, důstojnický kadet) a "Idea" (Henryk - četař). Chvilkový rozruch. Vozík - těžká rikša se nakloní, zadní sedadlo se zvedne. Musíme situaci zachránit. Přesouvám se se svou skupinou od brány k bráně. Jsem na úrovni posledního domu sousedícího s poštovní stanicí, odkud se střílelo. Zastavím jednotku. Funkci přiřadím rychle. Na povel poslední společný skok do vozu. Skáčeme, balancujeme a s pomocí lidí čekajících v bráně odcházíme na nádvoří. Zbraně jsou distribuovány velmi rychle. Sám si beru PIAT s náboji. Z prvního patra už létají lahve s benzínem na poštovní stanici; budova, ač dřevěná, nechce hořet. Jsem obklopen několika dosud neznámými vojáky Domobrany. Jedním z nich je náš budoucí hrdina "Sokol" (Zbigniew Bornstead - kadet), dalším teprve čtrnáctiletý "Welek". - pronásledovatel (střelec). Skupina ve složení "Kuba", "Convert". (Jan Sznajder - poručík), "Sokol" a dva nebo tři, jejichž pseudonymy si nepamatuji, jdeme do třetího patra. Vybírám si místo u okna, stavíme Piatu. Jsem téměř ve stoje. Po zkušenostech se silným zpětným rázem žádám o zadržení. Fotím na střeše pošty, kde létají lahve. Bang! Střecha vzplane a my dopadneme na druhou stranu místnosti, přestože mě drží silné mladé ruce. První dojem po výstřelu z neznámé zbraně, můj první výstřel v povstání na nepřítele. Podíváme se na výsledek. Dřevěná budova pošty nyní díky rozlitému benzínu z láhve hoří jako pochodeň. Jedno nepřátelské hnízdo, které nás téměř připravilo o všechny zbraně a přes které jsme měli první mrtvé a raněné, přestalo existovat!

Stanisław Ciesielski, přítel Mariana Milewského:

Od 1. srpna 1944 bojoval Marian 63 dní ve Varšavském povstání. Navzdory hrdinné obraně Varšava kapitulovala. "Černý" a tisíce dalších povstalců byli zatčeni, ale do zajetí šli se vztyčenou hlavou. Marian se necítila poražená. Během povstání získal hodnost podporučíka a později, již v Anglii, byl povýšen na poručíka. Byl vyznamenán válečným řádem Virtuti Militari (kříž za statečnost na bojišti), Křížem za statečnost, Křížem domácí armády, Stříbrným křížem za zásluhy s meči, Polskou armádní medailí a ve Velké Británii anglickými vyznamenáními. Po pádu povstání byl zajat v jednom z největších zajateckých táborů Oflag VII v bavorském Murnau, kde bylo drženo celkem 7 000 důstojníků. S blížícím se koncem války se Německo ponořilo do chaosu a dezorganizace. V táborech panoval hlad a zásoby potravin byly nedostatečné," vzpomíná Marian Milewski. Teprve osvobození tábora americkými vojáky v květnu 1945 zachránilo vězně před smrtí hladem a vyčerpáním. V červnu 1945 dorazil Marian Milewski prvním transportem z Německa do Itálie, kde se připojil k 2. polskému armádnímu sboru v Itálii. Nejprve byl umístěn v Nole u Neapole, poté v Motole v jižní Itálii. Tam byl přidělen ke strážní jednotce, jejímž byl nejprve zástupcem velitele a poté velitelem. V roce 1947 byl jeho prapor evakuován přes moře z Neapole do Anglie. Nejprve byla umístěna v Cumberlandu a o měsíc později byla poslána do Formby u Liverpoolu, kde převzala prázdný tábor 5. královského pluku, který se v té době nacházel v britských koloniích. Zůstalo tam jen několik jejích členů a hrstka německých zajatců.

Překlad z angličtiny Szymon Kuchciński