Eugeniusz Baziak se narodil 8. března 1890 v Ternopilu. Bbyl jedním z těch velkých pastýřů polské církve, kteří svým příkladem života, vroucí vírou a hlubokým vlastenectvím zanechali v srdcích lidí velkou vděčnost. Když vysvěcoval na biskupa otce Karola Wojtylu, pozdějšího papeže Jana Pavla II., řekl: "Jsem už starý a pro církev už nemohu mnoho udělat, ale rozhodl jsem, že biskupem bude ten nejlepší z kandidátů, takže si můžete být jisti budoucností." Sám Svatý otec po letech vzpomínal: "Pamatuji si stejně jasně jako dnes, že mě arcibiskup vzal za ruku, odvedl mě do čekárny, kde seděli kněží, a řekl: Habemus papam. Ve světle pozdějších událostí lze říci, že to byla prorocká slova."

21. června 1942 vysvětil lvovský pomocný biskup Eugeniusz Baziak na kněze Ignacyho Tokarczuka, pozdějšího arcibiskupa a "pastýře vytrvalých". 

V roce 1932 papež Pius XI. jmenoval Baziaka infuantním biskupem a 15. září 1933 pomocným biskupem lvovského arcibiskupa Boleslava Twardowského, s nímž se otec Baziak dlouho znal. Právě arcibiskupu Twardowskému byl nový biskup 5. listopadu 1933 ve lvovské katedrále vysvěcen.

Páter Infl. Waclaw Szetelnicki ve své knize s názvem. "Arcibiskup-vyhnanec Eugeniusz Baziak, metropolita lvovský" píše: "Navzdory zdánlivým životním úspěchům a úspěchům byl kněžský život arcibiskupa Eugeniusze Baziaka vždy náročný a těžký, ale nejtěžší se ukázal během druhé světové války. Biskupský kříž, který mu v den svěcení visel na hrudi, se stal symbolem křížové cesty, kterou musel projít během těch let bojů a utrpení." Koncem října 1939 Sověti zlikvidovali Teologickou fakultu Univerzity Jana Kazimíra ve Lvově a v prosinci zlikvidovali i kněžský seminář. V té době, stejně jako po celou dobu druhé světové války, vykonával biskup Baziak činnost zajišťující kontinuitu práce semináře na místě velmi nemocného arcibiskupa Twardowského a také uděloval kněžská svěcení.

Lvovská církev organizovala charitativní akce pro desetitisíce Poláků deportovaných do Sovětského svazu a pro chudé a hladovějící místní obyvatelstvo. Již v roce 1941, kdy vypukla německo-sovětská válka, vstoupili do Lvova druzí okupanti. Biskup Baziak musel čelit další velmi tvrdé lvovské realitě. "Místo rudého teroru nastoupil hnědý teror, jehož metody a prostředky se v zásadě podobají metodám a prostředkům rudého teroru. Brzy následovalo masové pronásledování, věznění a deportace lidí do koncentračních táborů. Noví okupanti používali stejné věznice jako předchozí sovětští okupanti a jedinou "novinkou" v likvidaci vlastenců a aktivistů polského národně-nezávislého podzemí byla jejich poprava na ulici. (...) Němci také poměrně rychle uplatnili výše zmíněná represivní opatření, invektivy, provokace, vyšetřování a výslechy duchovních kurie a semináře, jakož i různá další omezení vůči lvovským církevním orgánům a duchovním. (...) Němcům horlivě pomáhali ukrajinští nacionalisté z OUN a Ukrajinské povstalecké armády, kteří byli úzkými spojenci Němců a nenáviděli Poláky. To brzy vedlo ke gehenně polských obyvatel Volyně a Podolí, v níž přišly o život statisíce bestiálně zavražděných lidí, včetně mnoha římskokatolických kněží. Přesto jejich kněžští představení ze lvovské metropolitní kurie v čele s arcibiskupem Boleslavem Twardowským a biskupem Eugeniuszem Baziakem často s nasazením života prováděli pastorační návštěvy i ve velmi vzdálených farnostech, aby se seznámili s jejich současným stavem a tragickými událostmi, které se tam odehrály." - Szolginia píše. Koncem července 1944, po vyhnání německé armády z města, Lvov znovu obsadili Sověti. Začala druhá sovětská okupace města. Vrátila se stará omezení a pronásledování církve. V roce 1944 zemřel také arcibiskup Boleslav Twardowski. Tehdy byl Svatým otcem vybrán za pastýře lvovské arcidiecéze arcibiskup metropolita Eugeniusz Baziak, který se 22. listopadu 1944 ujal vlády nad arcidiecézí.

Od roku 1945 byl arcibiskup Eugeniusz Baziak sovětskými úřady násilně předváděn k celonočním výslechům, jejichž cílem bylo donutit ho navždy opustit Lvov. Dlouho sovětským představitelům neustupoval, ale když se situace církve ve Lvově stala beznadějnou, učinil bolestné rozhodnutí vyhostit seminář a orgány metropolitní kurie spolu s archivy do Polska v jeho nových hranicích. Svou poslední pontifikální mši svatou sloužil ve lvovské arcikathedrále o velikonoční neděli roku 1946. Koncem dubna téhož roku s bolestí v srdci opustil své milované město. Witold Szolginia ve své knize připomíná, že tento zlomový okamžik v životě arcibiskupa Baziaka, "tato velmi tragická, bolestná a srdcervoucí okolnost se stala podnětem k dojemnému popisu jeho osoby jako arcibiskupa - vyhnance...". V polovině srpna 1946 se přestěhoval do svého nového bydliště v Lubaczowě. Zde se dozvěděl bolestnou zprávu, že tehdejší komunistické úřady v Polsku zlikvidovaly seminář, který byl přeložen ze Lvova do Kalwarii Zebrzydowské. V roce 1951 byl arcibiskup jmenován koadjutorem kardinála Stefana Sapiehy v Krakově a ponechal si své dosavadní funkce. Tehdejší papež Pius XII. ho v případě smrti krakovského arcibiskupa zároveň jmenoval apoštolským administrátorem krakovské arcidiecéze s pravomocí sídelního biskupa. Když kardinál Sapieha odešel k Pánu, ujal se arcibiskup Baziak svých nových povinností v krakovské arcidiecézi. Bylo to pro něj velmi těžké období, protože komunistické státní orgány vedly stále tvrdší boj proti polské církvi. V prosinci 1952 ho internovali a poté zatkli a uvěznili v jedné z krakovských věznic. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu byl v roce 1953 propuštěn, ale nesměl se vrátit do Krakova a Lubaczowa. Vrátil se až v roce 1956 v rámci tzv. polistopadového tání.

28. září 1958 se nadobro zapsalo do dějin polské církve. Tehdy arcibiskup vysvětil otce Karola Wojtyłu na biskupa v katedrále na Wawelu. V životopise arcibiskupa Eugeniusze Baziaka o tomto významném a památném činu píše již citovaný kněz infulant Wacław Szetelnicki: "Nikdo z těch, kdo zaplnili wawelskou baziliku a obklopili zpovědnici svatého Stanislava, biskupa a mučedníka, během obřadů svěcení, si ani v nejdivočejších snech nedokázal představit, že se účastní biskupského svěcení budoucího papeže, prvního z polského národa, který zazáří nejskvělejším leskem slávy na církev ve světě i na svou vlast. Apoštolské nástupnictví budoucího papeže tak bylo předáno vzkládáním rukou lvovského metropolity. Arcibiskup Eugeniusz Baziak se stal nástrojem Boží Prozřetelnosti. Jan Pavel II. proslavil jméno Polska po celém světě a spolu s ním se do dějin zapsal i jeho světitel." Je třeba přiznat, že situace arcibiskupa Eugeniusze Baziaka byla nesmírně složitá, protože na jedné straně stále zůstával metropolitou lvovským a prostřednictvím svého zmocněnce řídil fragment této diecéze v Lubaczowě, na druhé straně vykonával de facto povinnosti ordináře v Krakově. Ke změnám v tomto ohledu došlo až v roce 1962. Tehdy krakovská kapitula prostřednictvím kardinála Stefana Wyszyńského požádala Jana XXIII., aby arcibiskupa Baziaka jmenoval krakovským metropolitním arcibiskupem a spojil tak arcibiskupství lvovské a krakovské v personální unii. Otec Szetelnicki to ve své knize popisuje takto: "V březnu 1962 došlo k důležitým rozhodnutím Svatého stolce, která zásadně změnila osobní situaci arcibiskupa. Dne 2. února 1962 se krakovští kněží - sufragáni Karol Wojtyła a Julian Groblicki a kanovníci krakovské metropolitní kapituly obrátili na Svatý stolec s žádostí o jmenování arcibiskupa Eugeniusze Baziaka krakovským arcibiskupem - metropolitou. V reakci na to státní sekretář Svatého stolce kardinál A. J. Cicognani oznámil primasovi Stefanu Wyszyńskému, že arcibiskup Eugeniusz Baziak byl přeložen na arcibiskupský stolec v Krakově a stal se správcem arcidiecéze ve Lvově pro věřící latinského obřadu. Vůli Svatého otce sdělil primas 14. března 1962 arcibiskupovi Eugeniuszovi Baziakovi, který dal primasovi kanonický souhlas k převzetí krakovského stolce. Zároveň však arcibiskup Baziak prostřednictvím otce primase požádal Svatého otce, aby mu umožnil zůstat současně s arcibiskupským stolcem ve Lvově, a to z důvodu duchovní citlivosti věřících lvovské arcidiecéze, kteří o to požádali. Primas poznamenal, že během rozhovoru ve Varšavě 13. června 1962 "arcibiskup Baziak hluboce prožíval své odloučení od lvovské katedrály". Bohužel už nebyl čas slavnostně oznámit jeho jmenování, protože dva dny po tomto rozhovoru arcibiskup Baziak zemřel na infarkt. Byl pohřben v katedrále na Wawelu v Krakově. Jeho nástupcem ve funkci krakovského arcibiskupa byl biskup Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II, který předsedal pohřebním obřadům zesnulého kněze. Jak velkou ranou byla smrt arcibiskupa Eugeniusze Baziaka pro polský episkopát, se můžeme dozvědět z čísla L'Osservatore Romano, které vyšlo několik dní po jeho pohřbu. Čteme tam: "Smrtí arcibiskupa Baziaka ztrácí polský episkopát jednoho ze svých nejvýznamnějších představitelů, věřící, o které se staral, milujícího a pevného otce a církev bdělého a zodpovědného pastýře až k hrdinství. (...) Arcibiskup Baziak se stal obětí pomluv, byl deportován a internován a svobodu získal díky víře polského národa, víře, která brzdí a oslabuje pronásledování více než v kterékoli jiné zemi, víře, která se samotným nepřátelům jevila jako jediná síla, která může zotročený národ ochránit před novou tragédií. (...) Jeho rozhodné, ale tiché jednání vzbudilo velký obdiv těch, kterým bylo dáno posoudit jeho hodnotu. (...) Jan XXIII. ho přijal s veškerou zářivostí svého otcovského srdce a ocenil v něm příklad apoštolské horlivosti, která překoná každou překážku. Zemřel a zanechal po sobě poučný příklad velkorysého povznesení a nevyčerpatelné apoštolské energie."

zdroj: Piotr Czartoryski-Sziler, Nasz Dziennik

Arcibiskup Eugeniusz Baziak vysvětil P. Karola Wojtylu na biskupa