Dne 30. července se v Kalwarii Paclawské v Podkarpatské Rusi konala třetí konference z cyklu "Události a lidé 19. a 20. století - Přemyšl, Přemyšlsko a Podkarpatsko v Karpatské Evropě", pořádaná Přemyšlskou kulturní společností, která byla obnovena po 30 letech a vznikla ze samostatného kulturního prostředí.
Akci vedl předseda PTK, předseda zahraničního výboru Marek Kuchciński, a přednášku o významných osobnostech církve a jejich vlivu na vnímání hodnot ve střední Evropě přednesli Prof. Włodzimierz Bernacki, Dr. Imre Molnár z Maďarska, Dr. Jan Musiał a gardista P. Krzysztof Hura.
- Celé toto prostředí, celá ta škála různých iniciativ, myšlenek a prostředí, které se odehrávaly v rámci velkého hnutí Solidarita, se zde, v Przemyšlském regionu, trochu rozmazává. Myslím, že bychom v této práci měli pokračovat. To je první věc. A za druhé je také důležité myslet na budoucnost, a proto přibližovat životy lidí, osobností, výjimečných lidí, lidí, na které se zapomnělo nebo kteří byli podceňováni," řekl Marek Kuchciński. - Osobnosti jako arcibiskup Ignacy Tokarczuk, otec Wenanty Katarzyniec a János Esterházy formovaly morální postoje ve střední Evropě. Naše část Evropy je velkým intelektuálním bohatstvím a silou naší víry. Je to tradice, kterou musíme hrdě zachovávat. Potřebujeme autoritu, lásku, úctu, pokoru, spravedlnost, budování vztahů. Potřebujeme naději. Proto se vracíme k příběhům lidí, kteří jsou morálním vodítkem," dodal předseda parlamentu.
- Mluvit dnes o významných osobnostech církve v 19. století znamená mluvit o době, kdy většina národů této části světa neměla státní existenci, mluvit o osobnostech, které se těšily autoritě. Dnes bychom v západní Evropě těžko pochopili, proč jsou pro nás tyto osobnosti stále tak důležité. Byli to oni, kdo budovali pocit identity a to, čemu říkáme tradice," tvrdí profesor Włodzimierz Bernacki. Připomněl také, že naše intelektuální elita byla brutálně zničena nejen během rozdělení, ale i po válce, za komunismu. Po roce 89 se v zemích naší části Evropy objevily skupiny, které se snažily vrátit k autoritám, k systému hodnot zásadního významu. Zároveň nastínil nebezpečí západoevropského myšlení o autoritě jako cesty k autoritářství.
- Polsko-maďarské přátelství je darem od Boha a je posvátné, stejně jako je posvátná haličská země, kde je pohřbeno 70 000 maďarských vojáků," zahájil přednášku Dr. Imre Molnár. Právě z Haliče pocházel János Esterházy, syn maďarského šlechtice a polské hraběnky, jehož postoje vyjadřují jeho křesťanskou a národní identitu - který v roce 1939 na výzvu, aby se jeho strana změnila v nacistickou, odpověděl: Naším znamením je kříž, nikoli hákový kříž. Esterházy varoval, že národ, který zbaví svou tradici Boha, je odsouzen k úpadku. Po zářijové porážce Polska zorganizoval přesun polských vojáků do Maďarska. Po válce byl poslán do sovětských gulagů, poté byl doživotně vězněn v československém vězení a v roce 1957 zemřel vyčerpáním.
Další postava, kterou představil Dr. Jan Musial, je pozoruhodná nejen svou krásnou cestou k Bohu či neochvějným postojem vůči komunistickému režimu, ale také blízkostí ke svým farníkům - mnozí z lidí, kteří přišli na konferenci na Kalvárii, znali arcibiskupa Ignáce Tokarczuka osobně a znali ho jako "pastýře diecéze, který se zavázal, že z ní bude stále více činit dům Boží, aby ve všech rozhodnutích a v srdcích diecézního lidu bylo co nejvíce Boha". "Mám být prorokem pravdy, zvěstovatelem Krista, pastýřem jeho lidu ne písemně, ale skutkem," řekl. - Arcibiskup Tokarczuk prohlásil a uvedl v život. Pravda měla v biskupově službě významné místo. Zneužíval ho, zejména ve svých kázáních, do té míry, že seminaristé v Przemyšlském semináři pořádali soutěže, kdo zachytí více příkladů tohoto slova. Dobro je nám dáno bez zásluh," řekl, "protože my sami jsme dobří v Božích očích, krása je nám dána bez povinnosti, ale pravda je nám dána. Kdo přijme pravdu, měl by podle ní žít. Pak bude dobrý i krásný.
Na závěr představil profil P. Wenanty Katharine - rovněž františkána - gvardián Kalvárie P. Krzysztof Hura. Světec byl pro místní obyvatele tak neobvyklou postavou, že si po odpustkové slavnosti odnesli hroudu hlíny, pod kterou ležel. O velkém zájmu o otce Wenantyho svědčí i to, že o něm vyšlo 85 knih, což se u žádného jiného světce nepodařilo. P. Maxmilián Kolbe, který se snažil zahájit proces blahořečení, byl jím také ohromen a připomněl, že jeho přítel se nesnažil dělat mimořádné věci, ale mimořádně konal obyčejné skutky. Jeden kajícník, který přišel o obě nohy a kterého zpovídal, vzpomínal: "Hořkost, pochybnosti: uměl vše utišit dobrotou! Vždy po zpovědi před ním se mé duše zmocnil blažený pokoj: cítil jsem, že jsem se vyzpovídal světci."
mo, foto
