Z dramatických časů druhé světové války a následujících desetiletí existence Przemyšlu si můžeme připomenout téměř symbolické postavy, které potvrzují personalistickou tezi, že člověk je hodnota a důkazem toho je láska ke svobodě.
Počet rodin (často vícegeneračních) zapojených do hnutí za nezávislost byl v oblasti Przemyšlu velmi vysoký. Připomeňme si některé další členy undergroundu. Prvním z nich je velitel Rzeszowského okresu WiN major Władysław Koba, jehož pohřeb se konal teprve v roce 2016. Především však musíme zmínit úžasnou, hrdinnou podporučici Alicju Wnorowskou ze Zpravodajských brigád AK (to jméno mluví za vše!) a později WiN, která bydlela v ulici Matejki. Byla zatčena v osmém měsíci těhotenství a v cele smrti porodila syna Stanislava (který se v 90. letech stal radním města Przemyśl). Pouze v roce 2018. Sejm přijal zákon, který zajišťoval dětem narozeným v komunistických věznicích (bylo jich 40) právo na odškodnění. Je také symbolické, že tento zákon v Sejmu "pilotoval" poslanec za Przemysl Andrzej Matusiewicz, zkušený právník a obhájce v politických procesech z dob komunismu.
Paní Alicju si budeme navždy pamatovat ze starožitnictví, kde pracovala v 70. letech minulého století v podloubí přemyšlského tržiště. Chodili jsme tam po škole a hledali knihy, které by nám pomohly v našem mladickém hledání hrdinů a jejich dobrodružství. A někdy se "zcela náhodou" na dlouhém, letitém pultu knihkupectví, ale takříkajíc na dosah ruky, objevil starý román Ferdynanda Ossendowského (!), Pawła Jasienicy, reportáž Melchiora Wańkowicze nebo zachovalý předválečný životopis. Tehdy nám připadalo, že jde o pouhé náhody, ale fascinující, protože regály antikvariátu vypadaly jako říše divů. Dnes víme, že za laskavostí Alice, naší sousedky, byl přirozený impuls předat další generaci znaky, symboly a zdroje, které jsou důležité pro každého mladého člověka.
Dalším příkladem je rodina Mechů ze Żurawice. Mnoho jejích členů bojovalo v ilegalitě, nejprve proti Němcům a poté proti Sovětům. Hrob Szymona Mecha, velitele Kedywu v Żurawici, který byl udán v posledních dnech německé okupace, nebyl dodnes nalezen. Jeho dcera Czesława "Niezapominajka" byla styčnou důstojnicí AK. Jeho syn Jan byl za svou službu ve WiN vyznamenán polským prezidentem Lechem Kaczyńským Zlatým křížem za zásluhy.
Vzpomínáme si (ano, stále si vzpomínáme, i když od té doby uplynulo 50 let!) na neuvěřitelně dramatický čin Ryszarda Siwiece, který se 8. září 1968 (během národních dožínek na stadionu ve Varšavě) na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa upálil před zraky desetitisíců lidí. Dodnes se tento čin připomíná i v Praze a Myslitel, kterému zde byl postaven pomník, se stal spolu s Čechy Janem Palachem a Janem Zajícem a Maďary Sándorem Bauerem a Mártonem Moysesem symbolem boje za svobodu. Všichni si zvolili smrt, protože věřili, že v boji za svobodu není žádná oběť příliš velká a že jen takový radikální protest může otřást společností v obraně solidarity a podnítit ji k akci. Ryszardova rodina se také zapojila do změn, které o 20 let později vyvrcholily velkým hnutím Solidarita. Všimněme si také březnových studentských protestů, které se konaly o několik měsíců dříve, především na univerzitách v největších polských městech, a svůj akcent měly také v Przemyslu. Založili je středoškolští studenti, pro které byl březen 68 jiskrou k vyjádření nesouhlasu s komunistickou mocí a nespravedlivou vládou. Akce a protesty organizovali mimo jiné: Damian Zegarski, student strojní průmyslové školy, iniciátor různých forem protestů, mimo jiné u pomníku Adama Mickiewicze na náměstí v Przemyślu; Ryszard Góral, dnes právní poradce, ale tehdy aktivista nezávislé mládežnické organizace zdůrazňující polskou identitu Przemyślu, později spojený s podzemní Solidaritou; nebo nejmladší organizátor studentského povstání v roce 1968. Byl jedním z tvůrců parateátru v Polsku ve studentském hnutí 70. let (na Katolické univerzitě v Lublinu) a aktivistou hnutí "Solidarita" v Kujavách, nyní básník, publicista a ekolog. Zmíněný památník Adama Mickiewicze v Przemyślu byl po mnoho let stále kultovním místem pro různé nezávislé iniciativy.
Již zmíněná ulice Matejki je také zajímavým příkladem koncentrace významů a symbolů z historie města zaznamenaných v životě jeho obyvatel. Na jeho vrcholu, těsně pod hradem, stojí osamělý vysoký obelisk, jehož historie sahá téměř do dob posledních Jagellonců - legendární symbol účinné obrany města před tatarskými nájezdy. Dříve, před válkou, se jí říkalo "Ptasia" a byla to jedna z nejstarších ulic. Malý (ve Starém Městě jsou takové všechny ulice), který se nachází v blízkosti hradu, má 13 čísel, ale téměř pod každým z nich se odehrála nějaká významná událost nebo žili zajímaví lidé. Kromě již zmíněné Alicje Wnorowské zde žil legendární Marian Stroński - jeden z největších polských malířů 20. století. V sousedství hradního vrchu vytvořil mnoho skvělých krajin Przemyšlu, pohledů na staré ulice, části hradu, krásné kaštany a lípy. Na terase svého domu malíř zachytil kubistické pohledy na Zasanie na obrazech. Vedle něj bydlel Kazimierz Cieszyński, poslední předseda předválečného Sokola, sousedem byl Zbigniew Kuchciński, první předseda (a spoluzakladatel) přemyšlské pobočky Spolku milovníků Lvova, a vedle vyrůstal Artur Jędruch, pozdější zemský policejní náčelník. Na ulici Matejki dnes bydlí také předseda rady města Przemyśl Bogusław Zaleszczyk - potomek jednoho z přemyslovských Orlątů. Z domu v této ulici bylo v roce 1986 vysíláno nezávislé vysílání podzemní rozhlasové stanice Solidarita. V ulici Matejki se nacházejí také dva křesťanské kostely různých denominací. A na samém začátku ulice, v domku s krásným dřevěným balkonem, který se opírá o tíhu staletí, žil pan Emil Siara, který se svou rodinou ukrýval během německé okupace několik židovských rodin v Ujkovicích u Przemyšle a zachránil je před smrtí.
Podobných ulic, míst a lidí je zde více. Architektura takové staré městské ulice, obvykle spojená s pamětí generací lidí, kteří v ní žili, má jedinečné, sentimentální kouzlo jakési tajemné, neobjevené minulosti, která s časem nabývá na významu.
Text Marek Kuchciński
