O státu, jeho úloze a fungování v době krize. Tato situace se týká i zemí karpatské Evropy..
Dovolte mi, abych pro zamyšlení napsal několik slov o tématu, kterému se profesně věnuji již téměř třicet let - o státu. Jak se jeví stát z pohledu současné pandemie?
Podle názoru ještě z 19. století je stát především typem organizace. To je jistě pravda. Je také pravda, že zejména v dnešní době zažíváme jeho nepostradatelnost, jeho nezbytnost; že nepochybně vidíme, že organizace a řád, které stát přináší, jsou lepší než chaos, než anarchie, která by nás, kdyby dnes převládla, mohla nevyhnutelně odsoudit k záhubě. To si pravděpodobně myslí drtivá většina občanů, protože se nepohodlným omezením, zákazům a zatěžujícím předpisům v naprosté většině podřizují, a to nejen proto, že za jejich nedodržení hrozí sankce. Pokud by lidé tyto příkazy úřadů a nařízení hromadně ignorovali, žádná policie by je nedokázala zastavit, chytit a potrestat. Lidé však chápou, že taková nekázeň má pro všechny katastrofální důsledky. Příklad zemí, jejichž občané se (zejména zpočátku) o taková nařízení příliš nestarali, dokazuje, že přístup "dělej si, co chceš" vede k sebedestrukci, ke katastrofě, kterou pak lze měřit tisíci mrtvými; často známými, přáteli, nejbližšími členy rodiny...
A zde bych se rád dotkl otázky svobody občanů, která je v každé zemi velmi důležitá. V současné nebezpečné situaci lze slyšet a číst (dokonce i na titulních stránkách některých novin), že v Polsku nastala doba "sanitárního fašismu", porušování a omezování práv občanů atd. Také na naši zemi byl vyvíjen tlak, aby uzavřela své hranice (dokud ti, kteří to kritizovali, neudělali totéž doma). Mezitím mládež (a nejen ta) v "pokrokovějších" společnostech západní a severní Evropy reagovala na zprávu o výzvě státních orgánů chovat se určitým způsobem, vyhýbat se shromážděním a společenským událostem, výsměchem v podobě "koronavirusové párty" s mnoha pobavenými účastníky. Na výsledky jsme nemuseli dlouho čekat... Tak to dopadá, když se svoboda ztotožňuje pouze s vlastním právem, když je pouze "moje" a když se vůbec nevztahuje na ostatní. Je to individualismus, který vidí jen sám sebe: existuji jen já a moje právo dělat si, co chci. A s tím, co dělám, nemá nikdo nic společného. Je to můj život, moje věc, moje volba. Kolikrát se stejný typ myšlení (nebo bezmyšlenkovitosti) projevuje i zde. Heslo "Dělej si, co chceš" se stalo symbolem tohoto "liberálního" způsobu existence.
Druhým extrémem není vůbec otroctví, totalitarismus, etatismus, autoritářství, fašismus atd. Na druhém konci je svoboda, ale jiný druh svobody - moudřejší a zodpovědnější. Je to republikánská svoboda, která chce realizovat práva jednotlivce, ale nezapomíná, že není sám, že žije ve společenství a že je odpovědný jak za sebe, tak (podle svých možností) i za společenství. Je to svoboda, která chápe, že není možné dělat si, co se člověku zachce, protože to už není svoboda, ale libovůle, a někdy dokonce bezohlednost. Omezení svobody je vepsáno v jejím samotném smyslu. Není svobody bez odpovědnosti a není svobody bez omezení, stejně jako není volného pohybu bez gravitačního zákona, který tento pohyb omezuje a zároveň umožňuje. Bez omezení, která si stanovili svobodní lidé nad sebou samými, by nebyli svobodní, protože každý lump by mohl kohokoli terorizovat. Odtud omezení, odtud právo, odtud stát a to, co ho zásadně odlišuje od jiných organizací - donucení.
Kdo má pravdu? Dnes nejde o teoretický spor mezi liberály a republikány (totalitáře všeho druhu, včetně v poslední době se množících "totalitních liberálů", ponechme stranou). Dnes je možné tuto otázku vyřešit... empiricky! Uvidíme, která společnost vyjde z boje proti viru vítězně, když se ukáže, že tento boj není jen otázkou peněz a bohatství, ale také odpovědnosti za sebe i za druhé, schopnosti obětovat se pro společenství a ochoty respektovat doporučení vlastní demokraticky ustavené suverénní státní moci, nezávislé na jiných státech a chránící především zájmy vlastních občanů. To je první bod k zamyšlení.
Existuje ještě jeden. Vraťme se ještě jednou ke klasické definici státu. Organizace? Ano. Ale je to jen jeden? Toto slovo zde bylo několikrát zmíněno: "komunita". No, komunita. Zvláště v době traumatické zkoušky, kdy se ukáže, že existují lidé, kteří jsou ochotni jednat pro druhé: v dobrovolnické práci, zajímat se o osud osamělé staré paní žijící o dvě patra výše, šít masky v rámci pomocné kampaně atd. atd. To je, když komunita, která neříká: "Od toho je tu stát, instituce, úřady...". Lidé se pak cítí propojeni s ostatními lidmi a ani nevědí proč. To je velmi důležitý rozměr komunity. Existuje však také rozměr, který zahrnuje politické a ekonomické činitele, kteří již rozhodují o osudu tisíců lidí.
"Buďte připraveni na to, že mnoho vašich blízkých zemře." Tato slova by se dala považovat za velmi nevýstižné povzbuzení, kdyby je ovšem nedoprovázela (v té době) politika pokračování "normálního života". (dodejme: zejména ekonomické). Vždyť Spojené království, londýnská City, nemohlo být touto krizí ochuzeno. Obchod měl pokračovat. Lidé měli spotřebovávat, jiní vyrábět a další na tom všem vydělávat. Žáci by chodili do škol, studenti na univerzity atd. Jen někteří (ale jen staří, slabí a nemocní) mohli zemřít. Dobře, dobře: "Připravte se...". Z toho všeho "společnost" (ale byla to "komunita"?) bylo vyjít silnější, zdravější, odolnější a pravděpodobně... mladší. A ekonomicky silná - na pozadí ubývajících sousedů, kteří by plýtvali energií na záchranu každé stařenky, která by nic nevyráběla a málo spotřebovávala. Panu Johnsonovi dnes přejeme hodně zdraví... i když nám není blízký.
Ve Švédsku (jedné ze sociálně nejliberálnějších a "nejpokrokovějších" zemí EU) se stále žije téměř "normálně", školy jsou otevřené a staří lidé se o sebe "mají postarat sami". (Ti, kteří jsou zavřeni v domovech důchodců, byli zavřeni doslova). Švédská společnost je jednou z nejstarších v Evropě a má velmi dlouhou průměrnou délku života. Je to důvod k hrdosti a - možná pro některé lidi - i k obavám... Je tu šance, že jakási eugenika (za kterou nikdo není zodpovědný, protože to dělá virus, ne úřady) umožní zbavit se tohoto ekonomicky zbytečného společenského balastu, stejně jako se už mnoho let v některých nejbohatších zemích Evropy zbavovali nechtěných dětí, zejména těch nemocných - např. s Downovým syndromem. Stejně jako se některé nejbohatší evropské země již řadu let zbavují nechtěných, zejména nemocných dětí, např. s diagnózou Downova syndromu (potraty), brání mentálně postiženým lidem v plození potomků (sterilizace) a obecně umožňují nemocným lidem, aby již neobtěžovali své příbuzné a stát (eutanazie). Takové myšlení vycházelo z přesvědčení, že stát je firma, efektivně fungující podnik, který má přinášet zisk držitelům většinového podílu, a ne společenství, rodina, spojená citovými vazbami, kde je třeba pomáhat, když je to potřeba, a neptat se, co za to dostaneme.
Setkáváme se se dvěma takovými vizemi státu. Ti, kteří chtějí v době pandemií bránit všechny, protože se chtějí řídit smyslem pro solidaritu, která stmeluje společenství, jsou ostatními zcela nepochopeni a nazývají je - například před několika dny z půdy Sejmu - "idioty". Koneckonců, dnešní krize může být skvělou příležitostí pro dobré podnikání - stačí jen nebrzdit ekonomiku - nechat ji dál růst. Prodělají ti nejslabší...
I zde si lze položit otázku, která z těchto vizí převládne a která se nakonec ukáže jako správná. Možná, že ti, kteří chtějí "plýtvat" svým HDP na slabší, vyjdou z této krize ekonomicky slabší než ti, kteří nechali zemřít tisíce svých méně vynalézavých a slabších občanů, ale spirálu nabídky a poptávky nezastaví. Pouze to, že tak učiní jako společnost s velmi omezenou odpovědností, jejíž akcie je nejlepší prodat v nejvhodnějším okamžiku, protože taková společnost má sama o sobě jen takovou hodnotu, jakou za ni někdo zaplatí. A rodina, rodina a národní společenství, které tvoří stát - se ukazuje, že není na prodej...
Kdo tedy z dlouhodobého hlediska přežije, a nejen koronavirus?
Velikonoce AD 2020
